Houby v září 2026

Září začalo na Vysočině ve znamení pozdního léta. První polovina měsíce přinesla několik velmi teplých dnů, kdy se odpolední teploty dostávaly k 25 °C a v teplejších dnech i výrazně výše. Výraznější změny počasí přicházely se studenými frontami, které přinášely déšť, přeháňky a místy také bouřky. Srážky se tak střídaly s teplými a slunečnými obdobími, což postupně zlepšovalo vláhové poměry v lesích. Po polovině měsíce se počasí začalo pozvolna ochlazovat. Teplé dny ještě několikrát vystřídaly chladnější fronty a ranní teploty se dostávaly k 10 °C, později i výrazně níže. 23. září bylo ráno kolem 6 °C, následující dny už minima klesala k 5 °C a 26. září dokonce ke 3 °C. Přesto závěr měsíce přinesl obrat k teplému a slunečnému počasí. Právě kombinace předchozí vláhy, postupného ochlazení a následného oteplení vytvořila na Vysočině podmínky, na které houbaři dlouho čekali. Houby se konečně probudily a poslední zářijový týden už les začal skutečně žít. 

 

Na suchých místech podél cest, chodníků, parkovišť nebo v příkopech se po deštích může objevit mohutná pečárka, která svým zavalitým vzhledem mezi okolní trávou rozhodně nezanikne. Pečárka Bernardova /Agaricus bernardii/, známá také jako pečárka nepříjemná, je druhem nápadně vázaným na zasolenou půdu. Zatímco v původním prostředí roste na mořských dunách, u nás nachází podobné podmínky především tam, kde se v zimě používá posypová sůl.

Plodnice bývají opravdu masité. Klobouk může dorůst až 20 cm, zpočátku je polokulovitý s dlouho podvinutým okrajem, později je ploše sklenutý. Bílá až našedlá pokožka za sucha od středu políčkovitě praská. Krátký, silný třeň je zakončen výrazným odstávajícím prstenem a pod kloboukem se ukrývají husté lupeny, které z růžové postupně tmavnou až do černohněda. Dužnina po poranění rychle růžoví až červená a později hnědne. Čerstvá plodnice navíc nepříjemně páchne po karbolu či močovině. Právě tento pach spolu s rozpraskaným kloboukem a neobvyklým stanovištěm činí z pečárky Bernardovy houbu, kterou si pozorný houbař jen tak nesplete.

 

Ale, pojďme do lesa.

Šťavnatka tečkovaná / Hygrophorus pustulatus /

U podzimních šťavnatek upoutá šťavnatka tečkovaná především svým zvláštně tečkovaným třeněm. Od září do listopadu vyrůstá většinou ve skupinách, nejčastěji v jehličnatých lesích pod smrky, ale můžeme ji najít i pod listnáči. Vyhledává spíše vlhčí stanoviště a patří k druhům, které se s příchodem podzimu objevují poměrně hojně.

Klobouk bývá široký 3–6 cm, zprvu polokulovitý s podehnutým okrajem, později se rozkládá do ploše sklenutého až plochého tvaru a někdy má uprostřed tupý hrbolek. Je světle šedý až šedohnědý a pokrytý drobnými, přitisklými šupinkami, které bývají ve středu tmavší. Za vlhka může být povrch mírně lepkavý. Řídké bílé lupeny jsou krátce sbíhavé na třeň. Ten je válcovitý, bílý a v horní části nápadně posetý šedohnědými tečkami a šupinkami.

Dužnina je tenká, bílá a na řezu se nemění. Chuť i vůně jsou nevýrazné a bílý je také výtrusný prach. Podobná šťavnatka vonná /Hygrophorus agathosmus/ má hladký klobouk a výrazně voní po hořkých mandlích. Šťavnatka tečkovaná je jedlá. 

 

Pstřeň dubový /Fistulina hepatica / patří bezpochyby k nejnápadnějším houbám. Jeho plodnice připomíná jazyk, bochník nebo kus čerstvého masa a v lese ji většinou nelze přehlédnout. Objevuje se od července do října především na starých dubech, často v místech poranění, dutinách nebo při patě kmene. Vyrůstá také z pařezů a kořenů ukrytých v půdě, takže někdy působí dojmem, jako by rostla přímo ze země.

Mladé plodnice bývají cihlově až oranžově červené, později tmavnou do karmínových a hnědočervených odstínů. Klobouk může být až 30 cm široký a je masitý a šťavnatý, často s krátkým postranním třeněm nebo zcela bez něj. Spodní stranu tvoří drobné, husté a navzájem nesrostlé rourky, jejichž bělavá až nažloutlá ústí při otlačení rezaví. Dužnina je masově červená, vláknitě žíhaná a u mladých plodnic z ní mohou vystupovat červené kapky připomínající krev.

Pstřeň dubový je jedlý především v mládí, jeho dužnina je však mírně nakyslá a starší plodnice tuhnou. V kuchyni se hodí například do guláše nebo k nakládání. Druh je velmi typický a jen obtížně zaměnitelný. Zajímavostí je, že napadené dřevo bývá tmavší a někdy jej vyhledávají řezbáři.

 

Tlející smrkové, borové nebo jedlové dřevo bývá místem, kde se od léta do pozdního podzimu objevují plodnice plaménky nevonné /Gymnopilus penetrans/. Roste jednotlivě nebo v menších skupinách, často přímo na rozkládajících se větvích a kmenech. Patří k poměrně hojným druhům a při pozornějším pohledu ji můžeme v jehličnatém lese nacházet pravidelně.

Klobouk bývá široký 2–8 cm, zprvu sklenutý až oble kuželovitý, později se rozkládá. Zbarvený je od zlatožluté a okrové až po červenohnědou a jeho povrch je hladký, radiálně vláknitý, často s nápadnými rezavými skvrnami. Lupeny jsou žluté, později hnědooranžové, husté a rovněž často rezavě skvrnité. Třeň je válcovitý, žlutavý až červenohnědý, podélně bělavě vláknitý a v mládí může mít na bázi bílou plst nebo jemné bílé provazce podhoubí. Prsten je jen pomíjivý. Dužnina je nažloutlá, ve třeni narezlá, vůně nakyslá a chuť výrazně hořká.

Určování plamének může být trochu záludné. Velmi podobná je plaménka jedlová /Gymnopilus sapineus/ a u těchto dvou druhů se názory na jejich samostatné postavení dodnes liší; některé zdroje je nerozlišují. K přesnému určení proto mohou být potřeba i mikroskopické znaky. Pro kuchyňské využití se plaménka nevonná nepoužívá, je nejedlá.

 

Olšiny s vlhkou půdou a drobnými tůňkami mohou od léta až do pozdního podzimu ukrývat drobné kržatky. Kržatka bažinná /Naucoria scolecina/ je nenápadná houba, která roste výhradně pod olšemi a při pozorném pohledu ji můžeme najít jednotlivě i ve větších skupinkách. Plodnice jsou drobné, klobouk mívá jen 5–30 mm a svou barvou snadno splyne s okolní vegetací a opadem.

Klobouk je nejprve sklenutý, později téměř plochý, prosvítavě rýhovaný, někdy s tupým středovým hrbolkem. Za vlhka je rezavě hnědý, uprostřed obvykle tmavší. Zatímco po oschnutí bledne do okrových odstínů. U mladých plodnic mohou na jeho okraji zůstávat zbytky závoje. Řídké lupeny jsou rezavě hnědé a stejně zbarvený bývá i tenký válcovitý třeň. Dužnina je velmi tenká, vůně nevýrazná nebo slabě ředkvová.

Od podobné kržatky oděné /Naucoria escharioides/ ji pomáhá odlišit především výrazně rýhovaný okraj klobouku, řidší lupeny a delší výtrusy. K přesnému určení mohou být důležité i mikroskopické znaky. Kržatka bažinná je nejedlá.

 

V trávě podél lesních cest, na okrajích světlých lesů nebo v parcích se od začátku léta až do podzimu mohou objevovat nenápadné plodnice tmavobělky obecné /Melanoleuca melaleuca/. 

Klobouk bývá 4–9 cm široký, nízce sklenutý až mělce vmáčklý, někdy s drobným hrbolkem. Je slabě hygrofánní a mívá šedohnědé až popelavé zbarvení, někdy s olivovým nebo kaštanovým nádechem. Husté lupeny jsou bílé, což vytváří výrazný kontrast s tmavším kloboukem. Třeň může být až 10 cm dlouhý, je válcovitý nebo úzce kyjovitý a někdy má nápadně hlízovitou bázi. Zpočátku bývá bělavý, později šedohnědavý a na povrchu jemně vláknitý. U báze jej často obklopuje bílá plst podhoubí. Dužnina je bělavá, pod pokožkou klobouku nahnědlá a její vůně může být nevýrazná, bylinná až moučná.

Roste od června do listopadu v listnatých i jehličnatých lesích, na jejich okrajích a v travnatých místech od nížin až do vyšších poloh. Vzhledem k podobnosti jednotlivých druhů je pro spolehlivé určení někdy nutné mikroskopické zkoumání. Tmavobělka obecná je uváděna jako jedlá.

 

Strmělka anýzka /Clitocybe odora/

Stačí se k ní sklonit a přivonět – anýzová vůně strmělky anýzky je tak výrazná, že ji lze zachytit ještě dříve, než si pořádně prohlédneme její plodnici. Od léta do pozdního podzimu se objevuje v různých typech lesů, většinou ve skupinách, a místy může růst velmi hojně.

Mladé klobouky mají nápadný zelenomodrý až měděnkově zelený odstín. Bývají 3–8 cm široké, zprvu polokulovité s podehnutým okrajem, později široce sklenuté až ploché nebo mírně prohloubené. Povrch je suchý, matný, jemně vláknitý a s věkem postupně bledne do světle šedých, někdy až bělavých odstínů. Uprostřed může zůstat okrový nebo nahnědlý. Husté a poměrně tenké lupeny jsou šedozelené až krémové a u třeně mírně sbíhavé. Třeň bývá válcovitý, někdy pokroucený, zbarvený podobně jako klobouk a na bázi opatřený bílým podhoubím. Dužnina má stejnou barvu jako plodnice a její výrazná anýzová vůně přetrvává i u starších, vybledlých exemplářů. Chuť je jemně kořeněná.

Právě vůně spolu s původním zelenomodrým zbarvením činí strmělku anýzku poměrně dobře poznatelnou. Podobně voní například strmělka vonná /Clitocybe fragrans/, která však má odlišný vzhled. Strmělka anýzka je jedlá, ale pro svou výraznou vůni se obvykle používá spíše v menším množství do směsí, polévek, omáček nebo k nakládání.

 

Pro změnu vůni kokosu má ryzec libovonný /Lactarius mammosus/.

V jehličnatých a smíšených lesích se od léta do podzimu můžeme setkat s ryzcem, který překvapí svou vůní. Roste především pod smrky a borovicemi, místy bývá poměrně hojný. Pravděpodobně vytváří mykorhizní vztahy také s břízou. Plodnice se objevují od července do října a nejčastěji je najdeme jednotlivě nebo v menších skupinách.

Klobouk bývá široký 3–8 cm, někdy dorůstá až 10 cm. Mladé plodnice mají klobouk ploše sklenutý s podehnutým okrajem, později se prohlubuje a často si zachovává výrazný středový hrbolek. Suchá pokožka je jemně sametová až šupinkatá, olivově šedohnědá, někdy s růžovými odstíny a může být nepravidelně ďubkatá nebo pásovaná. Husté a nízké lupeny jsou krémové až okrové, často s narůžovělým nádechem. Třeň je válcovitý, někdy při bázi mírně rozšířený, suchý a ojíněný až sametový. U starších plodnic bývá uvnitř dutý.

Dužnina je krémová až narůžovělá. Z poraněných míst vytéká bílé, nepříliš hojné mléko, které na lupenech postupně šedne a brzy je palčivé. Samotná dužnina může být zpočátku mírná, ale při delším ochutnávání přechází do výrazně pálivé chuti. Nejzajímavějším znakem je však sladká vůně s výraznou kokosovou složkou. Podobný ryzec vonný /Lactarius glyciosmus/, který ale mívá menší a světlejší plodnice a ještě výraznější kokosovou vůni a roste především na vlhčích stanovištích pod břízami, vrbami nebo olšemi. Ryzec libovonný je nejedlý.

 

Až neuvěřitelně krásně zelenomodrou barvu může mít dřevo, na kterém se usídlila drobná zelenitka měděnková /Chlorociboria aeruginascens/. Samotné plodnice přitom bývají tak malé, že je snadno přehlédneme. Tento saprotrofní druh vřeckovýtrusé houby osidluje především odkorněné dřevo listnatých stromů, zejména dubu a lísky, a často se ukrývá na jeho spodní straně. Mnohem častěji než plodnice tak v lese objevíme právě charakteristické zelené až modrozelené zbarvení dřeva.

Plodnice jsou drobné terčovité útvary o průměru přibližně 2–10 mm. Mladé bývají pravidelně talířkovité, později se různě deformují a za sucha se mohou svrašťovat. Zbarvení je výrazně modrozelené až měděnkově zelené, spodní strana bývá zpočátku světlejší. Krátký třeň je obvykle kratší než 3 mm a může být připojený uprostřed nebo poněkud mimo střed. Povrch plodnice je jemně plstnatý, tvořený drobnými hyfami. Zelenitka může vytvářet plodnice prakticky po celý rok.

Ještě zajímavější než samotná plodnice je však její působení na dřevo. Zelenitka obsahuje pigment xylindein, který způsobuje ono nápadné, světlostálé zelenomodré zbarvení. Takto zbarvené dřevo, bylo už ve středověku ceněným materiálem a využívalo se například při výrobě dekorativních intarzií. Zelenitka měděnková tak patří k houbám, jejichž významná stopa v přírodě může být mnohem nápadnější než jejich vlastní plodnice.

 

Do října přeji všem houbařům hlavně pevné zdraví, klidné kroky lesem a co nejvíce krásných podzimních nálezů. Přeji Vám plné košíky, ale především radost z každého zajímavého nálezu, dobrý pocit z pobytu v přírodě a šťastné návraty domů.