Houby v srpnu 2026

Srpen byl v České republice teplotně proměnlivým měsícem, jehož první polovina se nesla především ve znamení veder a výrazného sucha. 

Hned na začátku měsíce se teploty opakovaně šplhaly k 35 °C a výše. Krátká ochlazení přinášela jen místní přeháňky a bouřky a vláhy zůstávalo v krajině stále velmi málo. 

V první polovině srpna převládalo slunečné a horké počasí a srážky byly často zcela zanedbatelné. Sucho se proto dále prohlubovalo a některá vyschlá koryta potoků připomínala spíše štěrkové cesty. Výraznější změna přišla až kolem 21. srpna, kdy přibylo oblačnosti, přeháněk a bouřek a počasí se na několik dnů ochladilo. Během jediné vlny bouřek spadlo kolem 15 mm srážek, což bylo pro vyprahlou krajinu stále žalostně málo. 

Závěr měsíce přinesl opět oteplení, místy až k 30 °C, ale také další přeháňky a bouřky. Srpen tak zůstal měsícem výrazného sucha a pro růst hub byl velmi nepříznivý. Najít alespoň nějaké houby bylo vskutku obtížné.

 

Hadovka smrdutá /Phallus impudicus/ je v našich lesích běžným a velmi zajímavým druhem, který se objevuje od června až do listopadu. Nejčastěji ji najdeme v listnatých lesích, ale roste i v lesích smíšených, parcích a zahradách. Plodnice vyrůstají jednotlivě nebo v menších skupinách. Tato konkrétní hadovka, přesněji řečeno její vejce, byla skrytá, rostla pod ztrouchnivělým pařezem.

Vzhledem k tomu, že jsme se hadovce smrduté věnovali již několikrát, připomeňme si její vzhled jen stručně. Zpočátku se vyvíjí jako podzemní, bělavé až našedlé kožovité „vajíčko“, které je na řezu tvořeno rosolovitou vrstvou a zárodkem budoucí plodnice. V této fázi je téměř bez zápachu a může slabě připomínat ředkvičky. Po prasknutí obalu vyroste během překvapivě krátké doby bílý dutý třeň s kloboukem pokrytým olivově zeleným výtrusorodým slizem.

Právě rychlost růstu patří k nejzajímavějším vlastnostem hadovky. Plodnice může přirůstat rychlostí několika milimetrů za minutu a využívá přitom vysoký vnitřní tlak buněk. Udávané hodnoty dosahují až několika atmosfér. Díky tomu dokáže během krátké doby prorazit i překážky, které by u pomalu rostoucí houby působily nepřekonatelně.

Neméně pozoruhodný je způsob šíření výtrusů. Hadovka nespoléhá na vítr, ale na hmyz. Zralý klobouk pokrývá zelený sliz s velmi intenzivním pachem připomínajícím hnijící maso. Ten láká zejména mouchy a další hmyz, který sliz konzumuje a zároveň na svém těle i v trávicím traktu přenáší výtrusy na další místa. Zajímavé je, že kromě odpudivého pachu může být vůně slizu při přičichnutí z blízka překvapivě nasládlá, připomínající med. Hadovka tak využívá pozoruhodnou kombinaci pachů k dokonalému nalákání svých přenašečů.

Mladá „vajíčka“ jsou po odstranění vnějšího obalu jedlá a někdy se připravují nakrájená na plátky a osmažená jako řízky nebo na kmíně. Sám jsem je kdysi vyzkoušel. Upřímně? Raději si dám klasický řízek. Zralá hadovka je kvůli svému výraznému zápachu ke konzumaci nevhodná. Někde se také uvádí možnost nakládání třeňů do sladkokyselého nálevu.

 

Od léta do podzimu především ve smrčinách na kyselých půdách můžeme narazit na pavučinec Batailleův /Cortinarius bataillei/. Roste jednotlivě i ve skupinách, od nížin až do vyšších horských poloh. Často ho lze nalézt také v rašeliništích.

Klobouk dosahuje 2–6 cm, zpočátku je polokulovitý až zvoncovitý, později se rozkládá a často si zachovává nízký středový hrbolek. Je suchý, matný, jemně vláknitý až šupinkatý a zbarvený okrově až rezavě hnědý, někdy i s olivovými tóny. Lupeny jsou hořčičně žluté a výtrusy je postupně mění na rezavě hnědé.

Třeň je žlutavý až olivově žlutý, od báze však s jasně oranžovými či ohnivě červenými tóny.

Dužnina má žlutozelené až oranžově žluté zbarvení, v bázi třeně oranžová, voní slabě po ředkvi. Chuť bývá mírná až nahořklá.

Jde o jedovatý druh, který rozhodně nepatří do houbařského košíku.

 

Ryzec liškový /Lactarius tabidus/ se nejčastěji objevuje na vlhkých, kyselých půdách, kde vyrůstá především pod smrky a břízami. Často jej najdeme v mechu a za příznivých podmínek může vytvářet početné skupiny.

Plodnice se objevují od června do listopadu a patří k poměrně hojným ryzcům našich lesů. Zde trochu zajímavá srostlice.

Klobouk bývá 2–6 cm široký, zpočátku sklenutý, později plochý až nálevkovitý, obvykle s prohloubeným středem a někdy i drobným hrbolkem. Zbarvení přechází od oranžově hnědé po rezavě hnědou, přičemž stářím bledne. Za sucha se pokožka nápadně svraskává a vrásní, což je jedním z charakteristických znaků druhu.

Lupeny jsou poměrně tenké, hojně proložené lupénky a postupně se pokrývají rezavými skvrnami.

Třeň je válcovitý hladký suchý a obvykle barevně tmavne směrem k bázi. Dužnina je křehká a mléko bílé, na vzduchu jen pomalu slabě žloutne. Chuť je zpočátku mírná, později nahořkle kořenitá.

V literatuře se ryzec liškový objevuje jako jedlý i nejedlý druh. Pro kuchyňské využití jej proto nelze jednoznačně doporučit.

 

Na opadaných větvičkách, drobných zbytcích dřeva a tlejícím listí listnatých stromů můžeme od května až do listopadu najít jednu z našich nejdrobnějších špiček. Špička kolovitá /Marasmius rotula/ roste velmi hojně, často ve skupinách, a objevuje se zejména po deštích. Schopnost „vstát z mrtvých“ (Anabióza). Nejpozoruhodnější vlastností špičky kolovité je její odolnost vůči suchu. Zatímco většina hub po vyschnutí definitivně odumírá a shnije, plodnice špičky pouze uschnou a scvrknou se. Jakmile zaprší, suché plodnice nasají vodu, ožijí a pokračují v růstu a tvoření výtrusů.

Klobouček měří většinou jen 5–15 mm a má nápadně hluboké paprsčité rýhování. Bělavý povrch připomíná tvarem malou bábovku. Ještě pozoruhodnější je spodní strana. Řídké lupeny se nedotýkají přímo třeně, ale jsou připojeny k drobnému prstencovitému límečku – kolárku, kolem něhož jsou uspořádány jako loukotě kola. Odtud pochází její české i latinské druhové jméno. Třeň je velmi tenký, pružný a lesklý, pod kloboukem světlý, směrem k bázi červenohnědý až téměř černý.

Špička kolovitá je nejedlá a pro svou nepatrnou velikost samozřejmě bez kuchyňského významu. Ovšem ačkoliv je houba příliš malá a tenká, než aby měla kulinářské využití, má obrovský potenciál v biomedicíně. Obsahuje totiž speciální enzym, který vědcům pomáhá laboratorně vyrábět složité farmaceutické látky a léky. Navíc je bohatá na přírodní cukry (polysacharidy), které účinně posilují lidskou imunitu a podporují obranyschopnost těla. Podobnou špičku Wettsteinovu (Marasmius wettsteinii) najdeme na tlejícím jehličí, zatímco špička Bulliardova /Marasmius bulliardii/ je menší a roste na opadu listnáčů.

 

Na první pohled může snadno uniknout pozornosti. Žebernatka maličká (Delicatula integrella) vypadá jako drobná helmovka s čistě bílým, téměř průsvitným kloboukem o průměru do 15 mm a se zcela nevyvinutými lupeny – má jen nízké vrásčité a propojené lišty. Roste jako saprotrof na silně tlejícím a mechem porostlém dřevě listnáčů (hlavně olší, vrb a buků) nebo na zbytcích bylin, nejčastěji v mokřadech a prameništích.

Je nejedlá a vzhledem k nepatrným rozměrům také zcela bez kuchyňského významu.

 

Minulý měsíc jsem bohužel opomněl zařadit text o houževnatci šupinatém, proto jej přidávám nyní.

Houževnatec šupinatý /Neolentinus lepideus/ – na odumřelém dřevě jehličnanů, především na osluněných pařezech, se můžeme s jeho plodnicemi setkat nejčastěji od jara do začátku léta. Není přitom nijak vybíravý – dokáže osídlit i opracované dřevo, například železniční pražce, důlní výztuže nebo jiné dřevěné konstrukce. Zajímavé je, že plodnice mohou vyrůstat i v obdobích, kdy už většina jarních hub mizí.

Klobouk bývá 3–10 cm široký, u starších plodnic až 14 cm, zprvu sklenutý, později ploše rozložený až nálevkovitý. Je bělavý až nažloutlý a pokrytý nápadnými světle hnědými šupinami. Lupeny jsou bělavé až nažloutlé, sbíhavé na třeň a jejich ostří bývá charakteristicky nepravidelně zubaté. Třeň je robustní, často postavený mimo střed klobouku, v mládí s pomíjivou prstenitou zónou a později vláknitě šupinatý. Dužnina je zpočátku měkká, ale velmi rychle získává typickou houževnatost. Vůně může připomínat anýz.

Houževnatec šupinatý patří mezi houby způsobující hnědou hnilobu dřeva. Právě jeho schopnost rozkládat dřevo a současně přežívat i na opracovaných dřevěných konstrukcích z něj činí zajímavý druh nejen pro mykology, ale i z hlediska ochrany dřevěných staveb.

Pro kuchyni je bezvýznamný – jeho dužnina je natolik tuhá, že je prakticky nepoživatelný. Z podobných druhů lze zmínit houževnatec tygrovaný /Lentinus tigrinus/, který roste především na dřevě listnáčů, nebo drobnější houževnatec přivázlý /Neolentinus adhaerens/, jenž postrádá šupiny a objevuje se hlavně v chladnější části roku.

 

Přeji Vám, milí houbaři, aby se počasí už konečně umoudřilo, vláha dorazila i tam, kde jí stále zoufale chybí, a podhoubí se po letošním suchu vzpamatovalo. Snad se brzy dočkáme chvíle, kdy i na Vysočině začnou z lesů vykukovat houby, a naše košíky se po dlouhé době opět začnou plnit krásnými nálezy. Přeji Vám mnoho houbařských úspěchů, radosti z každé nalezené houby, krásné chvíle v lese a především hodně zdraví!