Houby v říjnu 2026
Říjen začal na Vysočině neobyčejně teplým a slunečným počasím. Odpolední teploty se v prvních dnech dostávaly nad 20 °C, takže podzim zpočátku připomínal spíše doznívající léto. Rána už ale byla podstatně chladnější a místy se tvořily mlhy. Brzy se objevily také první mrazíky, které nám připomněly, že teplé dny už dlouho trvat nebudou. Od druhého říjnového týdne se počasí začalo měnit. Přibylo oblačnosti, deště a větru, denní teploty postupně klesaly a ranní minima se opakovaně dostávala k bodu mrazu i pod něj. Námraza na autech a trávě se tak stávala stále častějším ranním překvapením. Slunečnější dny sice ještě několikrát vystřídaly chladnější a deštivá období, počasí však už mělo výrazně podzimní charakter. Závěr měsíce přinesl další ochlazení, silnější nárazy větru, a na horách dokonce sněhové přeháňky. Pro houby to nebyl úplně jednoduchý měsíc. Po teplém a suchém začátku přišlo ochlazení, které růst řady druhů zpomalilo, místní srážky však mohly alespoň částečně doplnit vláhu v lesní půdě. Přesto lesy stále nabízely zajímavé nálezy a některé druhy jsme mohli obdivovat také na uplynulé výstavě.
Na živých i odumřelých bucích můžeme od konce léta až do pozdního podzimu objevit jednu z našich nejpůvabnějších hub. Slizečka porcelánová /Oudemansiella mucida/ často vyrůstá ve skupinách přímo na kmenech, někdy i několik metrů nad zemí, takže při prohlídce lesa stojí za to zvednout hlavu. Její bílé až světle našedlé klobouky mají za vlhka nápadně lesklý slizký povrch a skutečně připomínají porcelán. Klobouk dorůstá až osmi centimetrů, zpočátku bývá polokulovitý, později se rozprostírá a jeho okraj je často průsvitně rýhovaný. Pod ním se nacházejí řídké bělavé lupeny. Bílý třeň nese v horní části jemný prsten.
Slizečka neroste pouze na mrtvém dřevě. Dokáže napadat i živé, zpravidla oslabené buky, jejichž dřevo postupně rozkládá a způsobuje v něm bílou hnilobu. Zajímavá je také látkami, které vytváří proti jiným houbám. Právě při jejím výzkumu byla objevena fungicidní sloučenina známá jako strobilurin, která se stala předlohou pro vývoj některých přípravků na ochranu rostlin.
Slizečka porcelánová je považována za jedlou, její dužnina je však málo vydatná a chuťově nevýrazná, takže v kuchyni nemá velký význam. Díky charakteristickému vzhledu a růstu na bukovém dřevě se poznává poměrně snadno. Největší radost tak obvykle udělá fotografům a houbařům, kteří si z lesa rádi odnesou především hezký zážitek, nikoli plný košík.
Václavky patří k typickým podzimním houbám a většina houbařů je dobře zná. Ne všechny druhy však dokážeme snadno rozlišit. Václavka cibulkotřenná /Armillaria cepistipes/ roste obvykle v trsech na odumřelém dřevě, ale může napadat také živé stromy. Najdeme ji na listnáčích i jehličnanech, zejména na bucích a smrcích, častěji ve vyšších polohách. Klobouk mívá průměr tři až devět centimetrů a jeho barva přechází od šedohnědé přes olivově žlutou až po žlutohnědou. Povrch pokrývají drobné šupinky, které jsou nejhustší uprostřed a postupně mohou mizet. Bělavé až krémové lupeny jsou v mládí zakryté závojem. Pro tento druh je typický třeň rozšířený u báze, někdy až cibulovitě ztlustlý, a poměrně nenápadný, brzy mizející prsten.
Velmi podobná je václavka hlíznatá /Armillaria gallica/, od níž se václavka cibulkotřenná určuje jen obtížně. Oba druhy se mohou vyskytovat i na stejné lokalitě.
Stejně jako ostatní václavky je i tento druh po důkladné tepelné úpravě považován za jedlý. Plodnice je nutné vařit nejméně 20 minut; syrové nebo nedostatečně tepelně upravené václavky mohou způsobit zažívací potíže. K oblíbeným způsobům zpracování patří nakládání do octa nebo příprava houbového guláše.
V podzimním listovém opadu se ukrývají houby, které snadno přehlédneme, i když jich na vhodném místě rostou desítky. Špička listožijná /Rhizomarasmius setosus/ patří právě mezi takové drobné druhy. Nejčastěji ji najdeme na tlejících bukových listech, zejména v bučinách a suťových lesích. Její bělavé plodnice mají jen několik milimetrů a na první pohled mohou připomínat drobné nitky vyrůstající z listové hrabanky. Třeň je velmi tenký dlouhý a nápadně chlupatý, což je jeden z důležitých rozpoznávacích znaků. Drobné bílé kloboučky nesou poměrně dobře vyvinuté lupeny, které dosahují téměř k okraji.
Podobná špička listová /Marasmius epiphyllus/ má lupeny zpravidla výrazněji redukované a její třeň není tak nápadně chlupatý. Oba druhy rostou na opadaných listech, proto může být jejich rozlišení bez podrobnějšího prohlédnutí plodnic obtížné. K záměně může dojít také s některými druhy drobných bílých helmovek.
Ačkoli jde o nenápadnou houbu, má v lesním opadu své místo. Vyrůstá na odumřelých listech a podílí se na jejich postupném rozkladu. Pro běžného houbaře nemá praktický význam, ale pro pozorného návštěvníka lesa představuje zajímavý příklad toho, kolik rozmanitých druhů se skrývá i v několika spadaných listech.
Líha jilmová /Hypsizygus tessulatus/ patří k houbám, při jejichž hledání se vyplatí prohlížet nejen zem, ale také kmeny a vyšší partie listnatých stromů. Roste roztroušeně na živých i odumřelých dřevinách, například na jilmech, jírovcích, bucích a javorech. Jako saproparazit dokáže osidlovat živé stromy a zároveň pokračovat v rozkladu jejich odumřelého dřeva. Její plodnice se mohou objevit poměrně vysoko nad zemí, a tak někdy uniknou pozornosti houbařů, kteří se soustředí především na lesní půdu.
Jde o proměnlivý druh, jehož plodnice se mohou lišit vzhledem i vůní. Některé mají klobouk nápadně mramorovaný, u jiných je kresba méně výrazná. Také pach není jednotný: může být nevýrazný, aromatický, moučný nebo připomínat ředkev. Právě tyto rozdíly vedly v minulosti k rozlišování několika samostatných druhů. Molekulární studie však ukázaly, že patří k jedinému taxonu. Ve starší literatuře se proto můžeme setkat také s názvy Hypsizygus ulmarius či Lyophyllum ulmarium.
Líha jilmová je jedlá a někdy se také pěstuje. Přestože ji v přírodě nenajdeme tak často jako běžné podzimní lupenaté houby, zaslouží si pozornost i tím, že je v Červeném seznamu makromycetů vedena jako téměř ohrožený druh (NT).
Třepenitka cihlová /Hypholoma lateritium/
Na podzim se na trouchnivějících pařezech listnatých stromů často objevují početné trsy třepenitky cihlové. Její klobouky dorůstají až deseti centimetrů a jejich cihlově červené až červenohnědé zbarvení výrazně kontrastuje se žlutookrovým okrajem. Mladé plodnice mají okraj klobouku podehnutý a zdobený zbytky bělavého závoje. Lupeny jsou zpočátku světle šedavé, později získávají olivově šedé až nafialovělé odstíny. Třeň je nahoře nažloutlý, směrem k bázi přechází do rezavě hnědé.
Přestože svým vzhledem může připomínat jiné třepenitky, výrazné červené tóny klobouku pomáhají při určování. Od podobné třepenitky svazčité se liší především zbarvením klobouku a lupenů. Roste od konce léta do pozdního podzimu a nejčastěji ji najdeme na odumřelém dřevě listnáčů. Je nejedlá, podle některých zdrojů mírně jedovatá, a proto rozhodně nepatří do košíku.
Na kmenech a pařezech listnatých stromů, zejména buků, můžeme od léta až do pozdního podzimu najít nápadnou šupinovku slizkou /Pholiota adiposa/. Její plodnice někdy vyrůstají i vysoko na živých stromech. Klobouk může dorůst až patnácti centimetrů, má žluté až žlutooranžové zbarvení a hustě jej pokrývají rezavě hnědé šupinky, které se za deště mohou smývat. Lupeny jsou zpočátku světlé, později přecházejí do okrových až rezavě hnědých odstínů. Pevný třeň zdobí podobné šupinky a v mládí na něm bývají patrné zbytky závoje.
Při určování je třeba dát pozor na záměnu s dalšími šupinovkami, především se šupinovkou kostrbatou a šupinovkou ježatou. Jednotlivé druhy se liší například povrchem klobouku, vůní nebo dalšími znaky, které nemusí být na první pohled zřejmé.
Šupinovka slizká roste na živém i odumřelém dřevě a podílí se na jeho rozkladu. Přestože je její vzhled velmi lákavý, jde o nejedlou houbu, kterou bychom do kuchyně sbírat neměli.
Modrozelené zbarvení dělá z límcovky měděnkové /Stropharia aeruginosa/ jednu z nápadnějších a krásných podzimních hub. Její klobouk dorůstá až osmi centimetrů a v mládí bývá pokrytý bělavými šupinkami, které jsou nejhustší při okraji a postupně mizí. Za vlhka je povrch slizký, ve stáří se zbarvení mění do okrových až hnědavě zelených odstínů. Třeň má podobnou barvu jako klobouk, pod prstenem jej zdobí bělavé šupinky. Výrazný bílý prsten může být na horní straně zbarven do fialovohněda padajícími výtrusy. Také lupeny postupně tmavnou, od světlých odstínů až po fialově šedou či hnědou.
Límcovka měděnková roste od pozdního jara do podzimu v lesích, parcích i na dalších stanovištích, kde nachází tlející rostlinné zbytky a dřevo. Často vyrůstá z dřevních zbytků ukrytých pod povrchem půdy. Podobá se límcovce modré, která se však mimo jiné liší méně výrazným prstenem a chybějícím bělavým zrněním na ostří lupenů.
Někdy bývá uváděna jako jedlá houba nižší kvality, objevují se však i upozornění na možné nežádoucí účinky. Ke sběru pro kuchyňské využití ji proto nelze doporučit.
Sírovec žlutooranžový /Laetiporus sulphureus/ patří mezi naše nejvýraznější dřevokazné houby. Jeho velké vějířovité plodnice vyrůstají na kmenech a silných větvích listnatých stromů, například vrb, topolů, dubů nebo ovocných dřevin. Často se skládají do mohutných trsů, které mohou dosahovat úctyhodných rozměrů. Mladé plodnice mají sytě sírově žlutou až žlutooranžovou barvu a měkkou šťavnatou dužninu. Později blednou, tvrdnou a stávají se pro kuchyňské využití nevhodnými.
Sírovec napadá živé stromy a způsobuje hnědou hnilobu dřeva. Najdeme jej od jara do podzimu v lesích, parcích, zahradách i podél cest. Díky typickému zbarvení a velkým plodnicím se určuje poměrně snadno.
Mladé a měkké plodnice jsou jedlé, starší bývají tuhé a špatně stravitelné. Zpracovat bychom je měli co nejdříve po sběru a vždy je důkladně tepelně upravit. U některých lidí může sírovec vyvolat zažívací potíže, proto je vhodné nejprve ochutnat jen malé množství. Nesbíráme plodnice rostoucí na stromech, které by mohly být chemicky ošetřené.
Smolokorka buková /Ischnoderma resinosum/ je jednoletá dřevokazná houba, která roste především na pařezech a odumřelém dřevě listnatých stromů, zejména buků. Plodnice jsou kloboukaté, bez třeně, často střechovitě uspořádané. Klobouky jsou rezavě až černohnědé, za mlada plstnaté, se světlejším okrajem. Rourky se objevují až u dospělých plodnic.
Roste od září do listopadu, někdy přetrvává do zimy. Je nejedlá. Podobná smolokorka pryskyřičná (Ischnoderma benzoinum) roste hlavně na jehličnanech.
Na mrtvém dřevě listnatých stromů a zbytcích dřeva můžeme od jara do podzimu najít řasnatku měnlivou /Peziza varia/, nenápadnou vřeckovýtrusou houbu, která často vyrůstá v početných skupinách. Její plodnice mají podobu nepravidelných misek, které mohou dorůstat až deseti centimetrů. V hustých skupinách se vzájemně tísní, deformují a někdy nabývají protáhlých, člunkovitých tvarů. Ve stáří se okraje rozvírají a plodnice se mohou téměř ploše rozprostřít. Vnitřní výtrusorodá strana je žlutohnědá až šedohnědá, zatímco vnější povrch bývá světlejší a matný. Třeň obvykle chybí nebo je jen velmi nevýrazný.
Zajímavostí je proměnlivost tohoto druhu, která se odráží i v jeho českém jménu. Dříve se některé podobné formy rozlišovaly jako samostatné druhy, například řasnatka zední, zprohýbaná nebo krátkonohá. Podle výsledků molekulárních studií však tyto rozdíly spadají do variability jediného druhu. Pro kuchyňské využití se řasnatka měnlivá nehodí a je považována za nejedlou.
Přejeme Vám, aby listopadové procházky lesem přinesly i přes chladnější počasí příjemná setkání s houbami, nové zajímavé nálezy a radost z každého okamžiku stráveného v přírodě. Ať Vám les nabídne barevné chvíle klidu a odpočinku od každodenních starostí.