Houby v květnu 2026

Květen přinesl velmi proměnlivé počasí s výraznými teplotními výkyvy. Začátek měsíce byl teplý až letní, denní maxima často vystupovala nad 25 °C, místy se objevovaly přeháňky a bouřky spojené se zvlněnou studenou frontou. Přesto na mnoha místech dlouho chyběly vydatnější srážky a půda zůstávala spíše sušší. Výraznější déšť dorazil až kolem poloviny měsíce, kdy se zároveň citelně ochladilo. Ranní teploty klesaly jen několik stupňů nad nulu a místy se objevily i přízemní mrazíky. 

Druhá polovina května přinesla postupné oteplování, více slunečných dnů a návrat deště. Samotný růst hub však zůstával spíše slabší a výraznější vlna se ani přes pozdější srážky zatím nedostavila. Objevovaly se hlavně jednotlivé druhy reagující na krátkodobou vláhu, zatímco lesy na většině míst stále čekaly na vydatnější a trvalejší promáčení půdy.

Basidiomycota (stopkovýtrusé houby)

Na travnatých loukách, v parcích i podél cest se již od dubna objevuje jedna z nejočekávanějších jarních hub – čirůvka májovka /Calocybe gambosa/. Tento statnější druh vytváří bělavé až krémově nažloutlé plodnice s masitým kloboukem a hustými světlými a nízkými lupeny. Typickým znakem je výrazná okurkově moučná vůně, podle které ji zkušení houbaři často poznají ještě dříve, než ji spatří.

Na rozdíl od většiny běžných hub neroste v lese, ale především na travnatých stanovištích, často ve skupinách nebo čarodějných kruzích. Patří k nejčasnějším jedlým houbám jara a za příznivého počasí se objevuje od dubna do června. Díky pevné dužnině a výrazné chuti je oblíbená v kuchyni, zejména do smetanových omáček, polévek nebo smaženic.

Přestože jde o známý a vyhledávaný druh, při sběru je třeba opatrnosti kvůli možné záměně s některými světlými závojenkami.

Pod stromy v sadech a zahradách se na jaře objevuje nenápadná, ale mezi zkušenými houbaři ceněná závojenka podtrnka /Entoloma clypeatum/. Nejčastěji vyrůstá od dubna do června na travnatých okrajích cest, v sadech, křovinách či parcích, vždy v blízkosti dřevin z čeledi růžovitých, se kterými vytváří mykorhizu.

Klobouk bývá šedohnědý až olivově nahnědlý, zpočátku kuželovitý, později ploše rozprostřený s nízkým hrbolkem. Typické jsou bělavé lupeny, které postupně růžoví vlivem výtrusného prachu. Dužnina je bělavá, pevná a podobně jako u čirůvky májovky také moučně voní.

Podtrnka patří mezi dobré jedlé houby a bývá vyhledávána především v době, kdy je jarních druhů ještě málo. Její sběr však vyžaduje zkušenosti, protože rod závojenek obsahuje i nebezpečně jedovaté druhy. Důležitým určovacím znakem je proto nejen vzhled plodnic, ale především růst pod růžovitými dřevinami mimo lesní porosty.

Na tlejících pařezech, rozpadajících se kmenech i na starých hromadách pilin vyrůstá od pozdního jara do podzimu štítovka jelení /Pluteus cervinus/. Patří mezi hojné dřevní houby a v lesích ji lze nalézt poměrně pravidelně, nejčastěji jednotlivě nebo v menších skupinách na dřevě listnáčů.

Klobouk dosahuje šířky až 12 cm a bývá zbarvený v odstínech šedohnědé, hnědé až tmavě černohnědé. V mládí je zvoncovitý nebo polokulovitý, později se rozprostírá do plocha a často si zachovává nízký středový hrbolek. Typickým znakem jsou husté lupeny, které jsou zpočátku bělavé, ale postupně získávají masově růžový odstín podle dozrávajícího výtrusného prachu. Třeň je bělavý s tmavšími vláknitými šupinkami.

Dužnina je měkká, bělavá, s nevýraznou zemitou nebo lehce ředkvovou vůní. Mikroskopicky jsou pro tento druh charakteristické cystidy zakončené drobnými háčkovitými výběžky.

Štítovka jelení je jedlá houba, chuťově však poměrně nevýrazná, proto bývá využívána spíše do směsí s aromatičtějšími druhy. Ceněná je především pro dlouhé období růstu, kdy se objevuje i v době, kdy je jiných hub v lese méně. Z podobných druhů je možné zmínit štítovku vrbovou /Pluteus salicinus/, která má nápadněji šedozelené až modrošedé zbarvení klobouku i třeně.

Ascomycota (svřeckovýtrusé houby)

Na drobných větvičkách, šiškách, šišticích olší, prýtech ostružiníku či zbytcích bukvic vytváří chlupáček bělostný /Lachnum virgineum/ jemné bělavé povláčky připomínající drobné chomáčky jinovatky. Teprve při bližším pohledu vyniknou miniaturní mističkovité plodničky, které jen vzácně přesahují velikost jednoho milimetru. Vnější strana je hustě pokryta bělavými chloupky, zatímco vnitřní plodná část zůstává světle bělavá až jemně nahnědlá.

Tento nenápadný vřeckovýtrusý druh roste poměrně hojně od jara do podzimu na různých rostlinných zbytcích, vždy však mimo půdu. Typický je výskyt ve větších shlucích, které na tmavém podkladu působí jako drobné bílé skvrny. Mikroskopicky jsou důležité hladké válcovité až vřetenovité výtrusy. Podobný chlupáček sněžný /Dasyscyphella nivea/ roste především na tlejícím dřevě listnáčů. Z kulinářského hlediska jde pochopitelně o druh bez významu.

U Stránecké Zhoře jsem objevil fantasticky čistý a zachovalý lesní potůček lemovaný vlhkým mechem, tlejícím dřevem a smrkovoolšovým porostem. Právě podobná místa jsou útočištěm vzácných a také řady drobných vřeckovýtrusých hub, které nesnášejí znečištění ani dlouhodobé vysychání. Na mokrých větvičkách a rostlinných zbytcích zde rostly nenápadné, ale velmi zajímavé druhy, jejichž krása vynikne až při podrobnějším pohledu nebo pod lupou.

Na odkorněných větvích ponořených ve vodě lesních potoků lze při pozorném hledání objevit i drobné míhavky rodu Vibrissea. V tomto případě se nabízelo určení jako míhavka tenkovýtrusá (Vibrissea leptospora), případně velmi podobná míhavka odbarvená (Vibrissea decolorans). Na první pohled lze sice poměrně spolehlivě říci, že jde o zástupce rodu Vibrissea, bez mikroskopování je však určení konkrétního druhu spíše jen odhadem.

Plodnice bývají zpočátku téměř kulovité, později ploše čočkovité a pevně přisedlé k mokrému dřevu. Barevnost je proměnlivá – od bělavé a krémové přes světle žlutou až po jemně žlutooranžovou. Spodní neplodná strana je tmavší, ve stáří často s drobnými tmavohnědými až černavými výstupky. Dužnina má tuhou rosolovitou konzistenci.

Zástupci tohoto rodu jsou považováni za indikátory zachovalých vodních biotopů bez výraznějšího znečištění. Kvůli nepatrným rozměrům často unikají pozornosti a patří mezi zajímavé, avšak přehlížené houby vázané na prostředí čistých lesních potoků.

Na spodních stranách vlhkých větví, chráněných před vysycháním, lze objevit drobné šedavé plodničky patřící do okruhu rodu Mollisia. Nález na fotografii vyrůstal z plstnatého podhoubí, což více odpovídá druhu Mollisia fusca (dříve uváděnému jako Tapesia fusca).

Plodnice bývají široké jen několik milimetrů a mají miskovitý až později nepravidelně zprohýbaný tvar. Rouško je za vlhka šedomodré až šedohnědé, při osychání světlejší. Vnější strana plodnic je jemně huňatá a vyrůstá z charakteristické hnědavé plsti rozprostřené po povrchu dřeva.

Druh roste na tlejících větvích a dalších rostlinných zbytcích na trvale vlhkých stanovištích. Určování drobných terčenkovitých hub bývá velmi obtížné a často vyžaduje mikroskopické ověření.

A samozřejmě nechyběli i vodničky, které jsem zmiňoval minulý měsíc.

Přeji Vám klidné toulky přírodou, radost z každého nálezu, příjemné chvíle ve stínu lesních cest a mnoho krásných setkání s houbařskými poklady. Ať Vám červen přinese dostatek vláhy, slunce tak akorát a hlavně chuť znovu a znovu objevovat krásu našich lesů.