Houby v dubnu 2026

Duben se nesl ve znamení proměnlivého, spíše chladnějšího počasí. Začátek měsíce ovlivnila tlaková výše, která k nám přiváděla chladný vzduch od severu. Převládalo slunečno až polojasno, ale noci byly často velmi studené, s četnými přízemními mrazíky – například ráno 8.–10. dubna klesaly teploty až k −5 °C. Denní maxima se většinou pohybovala mezi 10–15 °C, na severu místy i níže.

V polovině měsíce se přechodně oteplilo, teploty vystupovaly až k 17–21 °C, ale teplejší období bylo krátké. Již o víkendu kolem 18. dubna přešla studená fronta, která přinesla ochlazení, více oblačnosti a místy déšť či přeháňky. Další dny pak střídaly slunečnější úseky s přechodně zvětšenou oblačností a srážkami, přičemž teploty zůstávaly spíše mírné.

Celkově byl duben teplotně nevyrovnaný, s častými ranními poklesy k nule a jen krátkými epizodami výraznějšího oteplení.

Kvůli větru a suchu bylo obtížné v dubnu nějaké houby vůbec najít, naštěstí na prameništích se už pomalu něco dělo, a tak se přece jen podařilo nějaké druhy najít. 

Z oddělení basidiomycota: 

Ve vlhčích smrkových lesích, kde se hromadí silná vrstva opadaného jehličí, vyrůstá od léta do podzimu maličká špička provrtaná /Gymnopus perforans/. Objevuje se velmi hojně, často ve velkých skupinách, zejména po deštích, kdy pokrývá lesní půdu drobnými plodnicemi.

Klobouk je malý, 0,5–1,5 cm široký, zpočátku vyklenutý, později ploše rozprostřený s prohloubeným středem. Povrch je tenký, hygrofánní, za vlhka narůžověle hnědý, za sucha světlejší, bělavý, často jemně rýhovaný. Lupeny jsou řídké, bělavé až světle hnědavé, přirostlé. Třeň je tenký, tuhý, směrem dolů tmavne do hnědých až černohnědých odstínů.

Dužnina je nenápadná, ale typickým znakem je výrazný pach připomínající hnijící zelí. Druh je nejedlý. Podobná špička žíněná roste rovněž na jehličí, postrádá však tento nápadný zápach.

Na vlhkých stanovištích, často na rašeliništích nebo v podmáčených lesích, vyrůstá krásná křehutka výkalová /Psathyrella tenuicula/. Najdeme ji spíše vzácně, jednotlivě nebo v malých skupinkách na trusu zvěře, především divočáků, kde pro svou drobnost snadno uniká pozornosti.

Klobouk je velmi malý, obvykle do 1 cm, zpočátku polokulovitý, později ploše rozprostřený, hygrofánní, za vlhka okrově až oranžově hnědý, při osychání světlejší. Povrch může být jemně zrnitý a za vlhka prosvítavě rýhovaný. Lupeny jsou zpočátku světlé, brzy šedohnědé, později tmavnoucí. Třeň je tenký, křehký, bělavý až světle okrový, často lehce zakřivený.

Dužnina je velmi tenká, bez výrazné vůně a chuti. Druh je nejedlý. Díky specifickému substrátu je záměna s jinými houbami málo pravděpodobná, i když na trusu mohou růst i některé druhy rodu Panaeolus.

Z ascomycetů se představily:

V korytech drobných lesních potůčků, na prameništích nebo v místech, kde voda dlouhodobě prosakuje půdou, bylo možné pozorovat nenápadnou vodničku potoční /Cudoniella clavus/. Vyrůstá na ponořených větvičkách, úlomcích dřeva či odumřelých rostlinných zbytcích, často ve skupinkách. Objevuje se od března do června a patří mezi vzácnější druhy vázané na trvale vlhká a čistá stanoviště.

Plodnice jsou drobné, s kloboukem širokým 4–12 mm, který je zpočátku sklenutý, později ploše rozložený až diskovitý. Zbarvení je bělavé, krémové až světle okrové, někdy lehce průsvitné. Rouško se nachází na svrchní straně klobouku. Třeň je tenký, 5–30 mm dlouhý, válcovitý, v horní části někdy mírně rozšířený, zbarvený podobně jako klobouk, ve stáří od báze hnědnoucí. Celkově plodnice působí křehce a jemně.

Dužnina je voskovitě křehká, bez nápadné vůně i chuti. Druh je nejedlý. Podobné druhy rodu Cudoniella se liší především tvarem plodnic nebo mikroskopickými znaky. Výskyt vodničky potoční bývá vázán na čisté prostředí, a její nález tak často napoví o zachovalosti dané lokality.

Na vlhkých místech podél lesních potůčků a pramenišť, často přímo na ponořených větvičkách či šiškách, lze nalézt nenápadný bochníček potoční /Pachyella babingtonii/. Vyhledává trvale zamokřená stanoviště s čistou vodou, kde vyrůstá na rozkládajících se zbytcích dřeva, nejčastěji jehličnanů. Objevuje se od pozdního jara do podzimu a bývá spíše přehlížen pro svůj drobný vzrůst i nenápadné zbarvení.

Plodnice jsou malé, 4–12 mm široké, zpočátku bochníčkovité, později mírně vyklenuté, bez třeně a celou spodní plochou pevně přisedlé k podkladu. Horní plodná vrstva je hladká, okrově až kaštanově hnědá, za vlhka jemně lesklá. Spodní strana bývá světlejší, někdy s nenápadným hnědavým odstínem.

Dužnina má typicky rosolovitou až želatinózní konzistenci, je vodnatá a bez výrazné vůně i chuti. Druh je nejedlý. Podobné druhy rodu Pachyella a příbuzných rodů lze v terénu rozlišit jen obtížně, k přesnějšímu určení bývá nutné mikroskopické ověření.

Na holé půdě ve starších jehličnatých lesích, kde je půda rozrytá zvěří a obohacená trusem, bylo možné narazit na drobnou, ale nápadně zbarvenou oranžovku vřetenovýtrusou /Byssonectria fusispora/. Objevuje se především od března do května, často ve větších shlucích, které na tmavém podkladu působí jako jemný oranžový povlak. Typickým stanovištěm jsou starší smrčiny a okraje cest.

Plodnice jsou velmi drobné, obvykle 1–4 mm v průměru. Zpočátku mají téměř kulovitý tvar, postupně se otevírají do polokulovitých až ploše miskovitých útvarů, ve stáří téměř plochých. Vnitřní plodná vrstva je výrazně oranžová až oranžově žlutá, zatímco vnější strana bývá o něco světlejší. Plodnice vyrůstají z nápadného bělavého až našedlého plstnatého podhoubí, které často spojuje okolní substrát do souvislé vrstvy. Třeň zcela chybí.

Dužnina je tenká, bez patrné vůně i chuti. Druh je nejedlý. V rámci rodu existuje více blízce příbuzných taxonů, které jsou v terénu obtížně rozlišitelné a často vyžadují mikroskopické ověření. Přesto je tento druh díky svému časnému výskytu a nápadným shlukům poměrně dobře poznatelný v terénu.

V listnatých lesích – často tam, kde na jaře rozkvétají porosty sasanek – vyrůstá nenápadná hlízenka sasanková /Dumontinia tuberosa/. Její výskyt je úzce vázán na tyto rostliny, na jejichž oddencích parazituje. Plodnice se objevují od března do května, zpravidla ve stejnou dobu, kdy sasanky kvetou, a vyrůstají z podzemního sklerocia ukrytého v půdě.

Plodnice jsou tvořeny miskovitým až terčovitým kloboukem o průměru 10–30 mm, zbarveným do hněda až rezavě hněda. Vnitřní plodná vrstva je hladká, vnější strana bývá podobně zbarvená, někdy o něco světlejší. Třeň je poměrně dlouhý a tenký, mnohdy částečně ponořený v zemi, směrem k bázi tmavne až do černohněda a vyrůstá z tvrdého černého sklerocia s bělavým vnitřkem.

Dužnina je tenká, voskovitě křehká, bez výrazné vůně, chuť může být mírně nasládlá. Druh je nejedlý. Podobné hlízenky se odlišují především vazbou na jiné rostliny, což je v terénu jeden z nejspolehlivějších určovacích znaků.

Zatímco na některých místech se zásaditým podložím už hlásí kačenky a smrže, u nás jsou k vidění stále jen zimní ohnivce.

Přeji Vám, aby jarní les přinášel klid, aby byl vzduch svěží, naplněný vůní probouzející se přírody, a světlezelené odstíny nového listí dodávaly pocit nového začátku.

Ať se při toulkách přírodou daří nacházet první houby do košíků a občasný déšť jim pomůže vyrůst do plné krásy. Především však přeji pevné zdraví, klidnou mysl a radost z každého pobytu venku.