Houby v červnu 2026

Červen 2026 přinesl na Vysočinu poměrně proměnlivé počasí s výraznými rozdíly mezi první a druhou polovinou měsíce. Začátek června se nesl ve znamení střídání teplejších dnů a přechodů frontálních systémů, které přinášely občasný déšť, přeháňky i místní bouřky. Denní teploty se většinou pohybovaly mezi 20 a 26 °C, po přechodu studené fronty v druhém týdnu měsíce se však citelně ochladilo a maxima zůstávala jen kolem 18 až 20 °C. Rána byla místy překvapivě chladná, například v polovině měsíce klesla teplota v okolí Velkého Meziříčí jen k několika stupňům nad nulou.

Srážkově byl měsíc nerovnoměrný. Po deštivější první polovině června následovalo postupné ubývání oblačnosti, od poloviny měsíce výrazné oteplení a denní teploty rychle stoupaly nad 30 °C. Koncem druhé dekády panovalo horké a dusné počasí, které bylo jen místy přerušováno lokálními bouřkami s přívalovými srážkami.

Oteplení urychlil růst vegetace, avšak na stanovištích vystavených slunci začala půda postupně vysychat. Houbařská sezóna tak během června vykazovala značné rozdíly mezi jednotlivými lokalitami – zatímco ve vlhčích lesích se objevovaly hřibovité druhy, na sušších místech byl růst hub omezený a závislý především na lokálních srážkách.

 

Basidiomycota (stopkovýtrusé houby)

 

Mezi hustými polštáři rašeliníků, na místech, kde se voda drží po většinu roku, lze objevit drobné čepičatky rodu Galerina. Patří k nim i čepičatka močálová /Galerina paludosa/ – nenápadná houba typická pro rašeliniště, přechodová vrchoviště a další podmáčené biotopy. Společně s druhy jako Galerina sphagnorum, G. hybrida či G. mairei tvoří skupinu velmi podobných hub, které bývají bez mikroskopického vyšetření obtížně rozlišitelné. Liší se především tvarem výtrusů a mikroskopickými znaky na ostří lupenů.

Plodnice čepičatky močálové jsou drobné a křehké. Klobouk dosahuje šířky nejvýše kolem 2,5 cm, v mládí je zvoncovitý, později ploše vyklenutý, často s nevýrazným středovým hrbolkem. Za vlhkého počasí mívá rezavé až červenohnědé zbarvení a jemně prosvítavě rýhovaný okraj, zatímco za sucha bledne do světle okrových tónů a může být lehce bělavě ojíněný. Lupeny jsou poměrně řídké, zpočátku světlejší, později okrově až rezavě hnědé. Tenký válcovitý třeň je medově hnědý a bývá ozdoben drobnými bělavými vločkami. Dužnina je velmi tenká, s nevýraznou moučnou vůní i chutí. Výtrusný prach má charakteristickou skořicově hnědou barvu.

Čepičatka močálová roste od léta do podzimu jednotlivě nebo v malých skupinkách přímo mezi rašeliníky. Přestože nejde o nápadný druh, představuje zajímavého obyvatele mokřadních stanovišť a zároveň připomínku toho, jak bohatý a specifický život se skrývá v prostředí rašelinišť. Houba je jedovatá a ke sběru není vhodná.

 

Na loukách, mezích a travnatých okrajích cest se po vydatnějších deštích objevují drobné houbičky, kterým houbaři odpradávna říkají „mezničky“. Nejznámějším zástupcem této skupiny je špička obecná /Marasmius oreades/, hojný druh rostoucí od jara až do pozdního podzimu. Často vytváří nápadné čarodějné kruhy, které mohou na trávnících přetrvávat řadu let a každoročně se postupně rozšiřovat.

Klobouk dosahuje průměru 1,5–5 cm. V mládí bývá polokulovitý, později se rozprostírá a vytváří typický nízký středový hrbolek. Za vlhka má okrové zbarvení a lesklý povrch, při osychání výrazně bledne. Lupeny jsou poměrně řídké, bělavé až světle okrové. Třeň je nápadně tuhý, pružný a houževnatý, takže jej nelze snadno přetrhnout. Mezi houbaři se traduje, že na něm lze uvázat uzel, aniž by se zlomil.

Zajímavou vlastností špičky obecné je schopnost přečkat delší období sucha. Plodnice se nevysuší a nezaniknou jako u většiny hub, ale pouze seschnou. Po příchodu dešťů znovu nasají vodu, obnoví svůj tvar a pokračují v růstu. Díky této vlastnosti patří mezi nejodolnější houby otevřených travnatých stanovišť.

Jde o chutnou jedlou houbu, ceněnou zejména do polévek a houbových směsí. Ke sběru se používají především kloboučky, protože třeně zůstávají i po tepelné úpravě poměrně tuhé.

 

Na starých nebo rozkládajících se pařezech se od jara do pozdního podzimu objevují husté trsy medově zbarvených plodnic opeňky měnlivé /Kuehneromyces mutabilis/. Často vyrůstá v desítkách kusů a na vhodných místech se vrací každoročně tak dlouho, dokud je v dřevě dostatek živin. Není proto divu, že patřila mezi nejoblíbenější sbírané houby našich houbařů.

Klobouk dosahuje průměru 2–10 cm. Za vlhkého počasí je vodnatě hnědý až skořicově zbarvený, při osychání výrazně bledne do medově žlutých a okrových odstínů, což dalo vzniknout českému jménu „měnlivá“. Lupeny jsou husté, zpočátku světlé, později skořicově až rezavě hnědé. Třeň je štíhlý, tuhý a pod prstenem pokrytý tmavými šupinkami, které patří k důležitým určovacím znakům.

Roste především na pařezech a mrtvém dřevě listnáčů, zejména buku, lípy či břízy, vzácněji i na jehličnanech. Je to výborná jedlá houba ceněná do polévek, omáček i houbových směsí. Ke kuchyňskému využití se sbírají hlavně klobouky, protože třeně bývají tuhé.

Při sběru je však nutná maximální opatrnost. Opeňka měnlivá může být zaměněna za smrtelně jedovatou čepičatku jehličnanovou /Galerina marginata/, která obsahuje stejné toxiny jako muchomůrka zelená. Rozlišovacím znakem bývá především vůně a výrazně šupinkatá spodní část třeně opeňky, přesto by méně zkušení houbaři měli být při určování velmi obezřetní.

 

Na tlejících pařezech, skrytých kořenech i dřevě ukrytém pod vrstvou listí vyrůstá od léta do podzimu nápadná penízovka širokolupenná /Megacollybia platyphylla/. Přestože často působí dojmem, že roste přímo ze země, bývá téměř vždy spojena s rozkládajícím se dřevem, z něhož čerpá živiny. Patří mezi hojné a poměrně snadno poznatelné lesní houby.

Klobouk dosahuje šířky 5–15 cm. V mládí je polokulovitý, později ploše rozložený, často s nízkým hrbolkem nebo mělce vmáčklým středem. Povrch bývá šedý až šedohnědý, nápadně radiálně vláknitý a za sucha často rozpraskává. Nejvýraznějším znakem jsou však velmi široké, řídké a tlusté lupeny, podle nichž získala své české jméno. Třeň je robustní, bělavý až našedlý a na bázi bývá opatřen silnými bílými provazci podhoubí, které prorůstají do okolního dřeva.

Roste hojně od června do října ve skupinách na pařezech, tlejících kmenech i na dřevě ukrytém v půdě. Najdeme ji v listnatých, jehličnatých i smíšených lesích, častěji ve vlhčích podhorských a horských oblastech. Dužnina je bílá, poměrně tuhá, bez výrazné vůně, někdy s lehce nahořklou chutí. Dříve byla považována za jedlou, dnes je většinou uváděna jako houba bez kulinářského významu až nejedlá. Přesto zůstává zajímavým druhem, který upoutá především svými neobvykle širokými lupeny.

 

U pat starých borovic, smrků nebo modřínů, nebo jejich pařezů, lze od léta do podzimu objevit nápadné plodnice hnědáku Schweinitzova /Phaeolus schweinitzii/. Často vyrůstají při bázi kmenů nebo přímo ze země nad napadenými kořeny, kde vytvářejí nepravidelné vějířovité útvary s výrazně zbarveným okrajem. Mladé plodnice bývají překvapivě měkké, šťavnaté a na omak téměř houbovitě vodnaté.

Klobouky dosahují šířky až 30 cm a často vzájemně srůstají do větších celků. Povrch je soustředně pásovaný, hrubě plstnatý a zbarvený od žlutých a oranžově hnědých tónů až po tmavě kaštanové odstíny. Charakteristický je světlejší žlutý až sírově zbarvený okraj. Dužnina je měkká, rezavě hnědá a později vysychá do lehké vláknité hmoty. Přestože plodnice působí tmavým dojmem, výtrusný prach je čistě bílý.

Hnědák Schweinitzův je významný parazit a později saprofyt jehličnanů, zejména borovic, modřínů a smrků. Způsobuje hnědou hnilobu kořenů a spodní části kmene, čímž výrazně snižuje stabilitu napadených stromů. V minulosti byl zajímavý i svým využitím k barvení textilií, kdy z jeho plodnic bylo možné získávat různé odstíny žluté, hnědé či zelenavé barvy. Pro kuchyňské využití se nehodí a bývá uváděn jako nejedlý až podezřelý druh.

 

Mezi nejznámější a nejvyhledávanější barevné hřiby našich lesů patří hřib kovář /Neoboletus luridiformis/. Tento nápadný druh roste od května do října v listnatých, smíšených i jehličnatých lesích – od nížin až po horské oblasti. Vytváří mykorhizu s řadou dřevin, nejčastěji se smrkem, bukem, dubem nebo borovicí.

Klobouk bývá tmavohnědý až téměř černohnědý, sametový a za vlhka mírně lepkavý. Charakteristické jsou krvavě červené póry a červeně tečkovaný třeň bez síťky. Dužnina je žlutá a po poranění velmi rychle intenzivně modrá. Přestože modrání může méně zkušené houbaře odrazovat, jde o výbornou jedlou houbu, která však vyžaduje důkladnou tepelnou úpravu.

 

Tentokrát se podařilo nalézt i vzácnější žlutou formu hřibu kováře. Ta postrádá červená barviva, takže klobouk, póry i třeň mají různé odstíny žluté barvy. V minulosti byla dokonce považována za samostatný druh a v literatuře ji lze nalézt pod názvem hřib žlutý. Přesto si zachovává typickou vlastnost kovářů – dužnina po rozříznutí nebo otlačení stejně výrazně modrá. Právě tato neobvyklá forma patří k nálezům, které dokážou potěšit i zkušenější houbaře.

 

Ascomycota (vřeckovýtrusé houby)

 

Minulý měsíc jsem zmiňoval míhavky rodu /Vibrissea/ rostoucí na ponořených větvích v čisté tekoucí vodě. Tentokrát z jiné lokality nalezené plodničky působily výrazně světlejším dojmem a svým vzhledem se více blížily míhavce odbarvené /Vibrissea decolorans/, která je typická krémovými až téměř bělavými odstíny. Obě jsou si však makroskopicky velmi podobné, a proto lze přesné určení potvrdit až mikroskopem.

 

Přeji všem houbařům krásné letní prázdniny, mnoho příjemných chvil strávených v přírodě a dostatek vláhy, která lesům i houbám tolik prospívá. Ať Vás výpravy zavedou na zajímavá místa, přinesou radost z nových nálezů i setkání s oblíbenými druhy. Přeji plné košíky, ale také chvíle, kdy se zastavíte a potěšíte pohledem na drobné a nenápadné houby, které často unikají pozornosti. Především však pevné zdraví, dobrou náladu a mnoho krásných zážitků z letních toulek.