Houby v červenci 2026

Červenec 2026 přinesl velmi proměnlivý průběh počasí. Měsíc začal po předchozí vlně veder citelným ochlazením. První dny byly většinou mírně teplé s denními teplotami kolem 20 až 25 °C, občasnými přeháňkami a přechody slabých studených front. V první dekádě se postupně prosadila tlaková výše, která přinesla slunečné, klidné a stále teplejší počasí. Srážek bylo jen minimum a sucho se začalo dále prohlubovat.

Ve druhé polovině měsíce teploty opět vystoupily až k tropickým hodnotám. Krátké přerušení přinesla studená fronta s bouřkami, po níž se výrazně ochladilo. Třetí červencová dekáda byla nezvykle svěží – denní maxima se většinou pohybovala mezi 18 až 24 °C a ranní teploty na Vysočině několikrát klesly pouze na 6 až 7 °C. Přibylo oblačnosti i přeháněk, avšak srážky se objevovaly většinou jen místy a dlouhodobý vláhový deficit zcela neodstranily.

Na samém konci měsíce se počasí opět začalo měnit. Oblačnosti ubývalo, přeháňky ustávaly a od jihozápadu začal proudit teplý vzduch. Poslední červencové dny tak předznamenaly návrat letního počasí s teplotami přesahujícími 30 °C, které mělo pokračovat i na začátku srpna.

Z pohledu růstu hub byl červenec poměrně nevyrovnaný. Krátká období s deštěm podpořila růst některých druhů, ten však často rychle utlumilo následné sucho a vysoké teploty. Výraznější oživení mykoflóry přineslo až ochlazení a srážky ve druhé polovině měsíce, především ve vlhčích lesích a vyšších polohách. 

A tady jsou mé nálezy v tomto měsíci.

 

Choroš šupinatý /Polyporus squamosus/ roste od jara do podzimu na živých i odumřelých kmenech a pařezech listnatých stromů. Najdeme jej v lesích, parcích, zahradách i podél alejí, kde vyrůstá jednotlivě nebo ve skupinách, často střechovitě nad sebou. Způsobuje bílou hnilobu dřeva a patří mezi nejvýraznější dřevokazné houby našich listnatých dřevin.

Jednoleté plodnice jsou mohutné, s kloboukem širokým až 60 cm. Ten je vějířovitý až okrouhlý, krémový až okrový a nápadně pokrytý tmavohnědými šupinami. Na spodní straně se nachází bílé až krémové rourky s velkými, nepravidelnými póry. Třeň je krátký, většinou postranní, světlý, na bázi tmavohnědý až černý. Dužnina je zpočátku měkká, šťavnatá a příjemně voní po okurkách, později však rychle tuhne a stává se kožovitou až dřevnatou.

Ke konzumaci jsou vhodné pouze velmi mladé plodnice s měkkou dužninou, starší jsou příliš tuhé. Citlivějším osobám může výjimečně způsobit zažívací potíže.

 

Na starých pařezech, kořenech a tlejícím dřevě jehličnanů se od léta do pozdního podzimu můžeme setkat s nápadnou čechraticí černohuňatou /Tapinella atrotomentosa/.

Její masitý hnědý klobouk doplňuje charakteristický tmavě hnědý až téměř černý, sametově plstnatý třeň, podle něhož ji lze v terénu snadno poznat. Lupeny jsou hluboce sbíhavé na třeň a po otlačení hnědnou.

Přestože bývala v minulosti uváděna jako jedlá houba, dnes se ke sběru nedoporučuje. Díky svému výraznému vzhledu a schopnosti vyrůstat i během teplého a suššího počasí však patří mezi zajímavé druhy, kterých si v lese nelze nevšimnout.

 

 

Na oslabených kmenech, pařezech a silnějších větvích listnatých stromů vytváří hlíva plicní /Pleurotus pulmonarius/ trsy bělavých až smetanových plodnic. Nejčastěji ji najdeme na buku, bříze, habru nebo vrbě, méně často také na smrku. Objevuje se již koncem jara a plodnice lze nacházet až do pozdního podzimu.

Klobouk je vějířovitý až škeblovitý, hladký, za vlhka lesklý, bělavý až smetanový, v mládí někdy se světle šedohnědým nádechem. Okraj je zprvu podvinutý, později se narovnává, zvlní a ve stáří pozvolna žloutne. Bělavé lupeny dlouze sbíhají na krátký postranní třeň. Dužnina je bělavá, pružná a šťavnatá, později tužší.

Od hlívy ústřičné se odlišuje především dobou růstu, protože se objevuje až v pozdním jaru a během léta. Je výbornou jedlou houbou s všestranným kuchyňským využitím, nejchutnější jsou mladé, křehké plodnice.

 

Na živých i odumřelých kmenech listnatých stromů, nejčastěji buků, vrb a topolů, lze od léta do podzimu vzácně objevit kukmák bělovlnný /Volvariella bombycina/. Vyrůstá především v dutinách, puklinách kmenů nebo na pařezech a patří k našim nejvýraznějším dřevním lupenatým houbám.

Mladé plodnice připomínají nepravidelné vejce, ze kterého se později vyvíjí třeněm nesený klobouk. Ten je nejprve vejčitý, později zvonovitý až téměř plochý, bílý až krémový, často se slabým citronově žlutým nádechem. Povrch pokrývají husté, jemné, hedvábně vláknité šupinky, podle nichž získal druh své české jméno. Lupeny jsou zpočátku bílé, postupně růžovějí až do hnědorůžového odstínu. Štíhlý třeň vyrůstá z nápadné vakovité pochvy s hnědavě políčkovaným povrchem. Dužnina je bělavá, se slabou zemitou vůní. Pro svůj nápadný vzhled je kukmák bělovlnný jen obtížně zaměnitelný. Přestože je považován za jedlý, pro svůj vzácnější výskyt a nevýraznou chuť nemá větší kuchyňský význam.

 

Na tlejícím dřevě listnatých stromů, především ve vlhkých lesích, kolem potoků, vyrůstá od června do listopadu drobná žebernatka maličká /Delicatula integrella/. Objevuje se ve skupinkách na rozkládajících se kmenech, větvích i rostlinných zbytcích a pro své nepatrné rozměry bývá snadno přehlédnuta.

Klobouk dosahuje průměru jen 5–15 mm. Je bělavý, uprostřed mírně prohloubený a za vlhka průsvitný, takže prosvítají lupeny. Ty jsou nápadně řídké, nízké, často navzájem propojené příčnými spojkami a místy ani nedosahují k okraji klobouku. Třeň je štíhlý, bělavě průsvitný, jemně vločkatý a na bázi mírně rozšířený. Dužnina je velmi tenká, bez výrazné vůně i chuti.

Nejnápadnějším znakem tohoto druhu jsou právě neobvykle řídké, žebrovitě uspořádané lupeny s četnými příčnými spojkami, podle nichž lze žebernatku maličkou poznat. Je nejedlá.

 

Ve vlhčích jehličnatých lesích, nejčastěji pod smrky a borovicemi, lze od července do října nalézt holubinku jahodovou /Russula paludosa/. Nejvíce jí vyhovují kyselé půdy ve středních a vyšších polohách, kde vyrůstá často v mechu, borůvčí nebo na okrajích rašelinišť.

Klobouk je masitý, zpočátku polokulovitý, později ploše rozprostřený s mělce prohloubeným středem. Mívá sytě červenou v mládí cihlově červenou barvu, často se světlejším žlutooranžovým středem. Lupeny jsou husté, bělavé, později světle okrové. Třeň je robustní, bílý, někdy s narůžovělým nádechem, v mládí pevný, později houbovitý. Dužnina je bílá, téměř nemění barvu, bez výrazné vůně a s mírnou chutí.

Patří mezi naše nejchutnější holubinky a je výbornou jedlou houbou. 

 

Holubinka namodralá /Russula cyanoxantha/ je jednou z nejspolehlivěji poznatelných holubinek. Klobouk může mít velmi proměnlivé zbarvení – od fialových a modrých odstínů přes zelenavé až po šedohnědé tóny. Typickým znakem jsou pružné, téměř „špekové“ lupeny, které se na rozdíl od většiny ostatních holubinek nelámou.

Vyskytuje se v listnatých i jehličnatých lesích, nejčastěji pod buky, duby nebo smrky. Patří mezi nejchutnější jedlé holubinky a je ceněna pro pevnou konzistenci i jemně oříškovou chuť. Díky pružným lupenům je její určení v terénu obvykle poměrně snadné.

 

Rozloučím se s drobnějším ryzcem olšovým /Lactarius obscuratus/, u kterého Vás na první pohled ani nemusí napadnout, že je to ryzec. Ale zkusíte rýpnout do třeně (má tzv. kruchou dužninu jako ryzce a holubinky, nikoliv vláknitou jako ostatní lupenaté druhy), následně zjistíte, že roní mléko a rod je jasný.

Od dvou podobných ryzečků rostoucích pod olšemi se odliší hrbolkem s olivovým nádechem (pozor - L. cyathuliformis ho mívá také), resp. podle odlišné velikosti výtrusů.

 

Přeji Vám, aby srpen přinesl dostatek vláhy, bohatou úrodu hub, plné košíky krásných nálezů (hřibovité už místy začaly) a radost z každé chvíle strávené v lese.

Ať je každý houbařský výlet odměněn novými objevy i příjemnými zážitky.