Září – ve znamení václavky

Léto uteklo a nastává nám podzim. Dozrávají plody, listí začíná měnit barvy a v lese roste - houby. Pokud někdo očekával růstovou vlnu hřibovitých druhů, ryzců, holubinek a bedel, byl nejspíše zklamán stejně jako já. Jestli to způsobilo prudké ochlazení na konci srpna nebo naopak vyšší teploty a s ním spojené vysychání půdy na začátku září, to skutečně nevím. Faktem je, že tady na Vysočině je situace takřka žalostná. Naštěstí vždy nějaké ty houby rostou a tak se můžeme pokochat alespoň jinými druhy, než na které jsme byli v této roční době zvyklí.

V okolních lesních porostech mě potěšila vřeckovýtrusá houba patyčka rosolovitá /Leotia lubrica/. Není to vzácná houba, přesto bych řekl, že není ani nijak zvlášť hojná. Radost mi též udělal úplně obyčejný pařez. Teď si nejspíš říkáte, že jsem se už úplně zbláznil, jenže na tom pomalu trouchnivějícím pařezu rostly hned tři druhy hub. Václavka obecná, hlíva ústřičná a čihovitka masová /Ascocoryne sarcoides/. Poměrně často se na pařezech vyskytující druh vřeckovýtrusné houby, zbarvené fialově přecházející až do odstínů masově hnědých. No, a když jsem u těch vřeckovýtrusných hub, tak přidám ještě jednu živě zbarvenou - mísenku oranžovou /Aleuria aurantia/ roste obvykle na obnažené půdě, na lesních cestách nebo podél nich. Je jedlá, ale bylo by škoda ji sbírat, neboť je uvedena v Červeném seznamu makromycetů ČR v kategorii NT, tedy téměř ohrožený druh. A vlastně tu mám ještě jednu, vřeckovýtrusnou houbičku, a to voskovičku citronovou /Bisporella citrina/ rostoucí na dřevě listnáčů. Jsou to živě žlutě zbarvené 1-3 mm miskovité až terčovité plodničky.

Ale pojďme se podívat také na nějaké ty houby, co se dají sebrat do košíku, ať tedy nejdeme s prázdnou. Na několika lokalitách, ať už okrajích luk nebo u zahrad a okolí ohrad, se teď hojně vyskytuje hnojník obecný /Coprinus comatus/ Vypadá jako natažená bedla, ale patří do čeledi pečárkovitých. Je to dobrá jedlá houba, ale je třeba sbírat pouze mladé pevné plodnice a co nejrychleji je zpracovat. Pakliže je necháte déle, doslova se roztečou na černou páchnoucí hmotu. Tomuto sebedestruktivnímu procesu hnojníků se odborně říká autolýza. Pokud se vám podaří dostat se do lesa zničeného kůrovcem, což není až takový problém, možná vás letos překvapí až neuvěřitelné množství václavek. Václavka smrková /Armillaria ostoyae/ je zasyrova mírně jedovatá a může způsobit žaludeční potíže. Ale dobře tepelně upravená má příjemnou chuť a dá se i zavařovat. Velmi podobná václavce je opeňka měnlivá /Kuehneromyces mutabilis/. Opravdu chutná jedlá houba rostoucí v trsech od jara do pozdního podzimu na pařezech a tlejících kmenech listnatých stromů. Medově zbarvené kloboučky jsou výrazně hygrofánní a vždy mají světlý střed a tmavý okraj. Má jednu skvělou vlastnost – úžasně voní, ve chvíli kdy si ji člověk „načichá“ už na ni nezapomene. Další voňavou houbou právě se vyskytující ve všech typech lesů je čirůvka fialová /Lepista nuda/ . Krásně fialově zbarvená houba má příjemnou nasládlou vůni, kterou jsem si nazval pudinkovou. Opět vyžaduje dobrou tepelnou úpravu. Tato houba dokáže snížit hladinu cukru v krvi, což může být zdraví prospěšné. Výrazně aromatická je také strmělka mlženka /Clitocybe nebularis/. Říká se, že komu její pach nevadí, může ji bez následků sníst. Komu však nevoní nebo je citlivější, bude pro něj lepší se jí vyhnout. Jedlý druh ryzce (ač někteří autoři ho zařazují mezi nejedlé) je ryzec libovonný /Lactarius mammosus/. Je vázán na smrky, má bílé neměnné mléko a nasládlou kokosovou vůni. Asi málokterá houba vypadá jedovatěji než límcovka měděnková /Stropharia aeruginosa/. Přesto se jedná o jedlý druh vhodný do směsí.

Tedy, přátelé, buď můžete sedět doma a čekat na další můj článek, anebo se přijít podívat do jihlavského muzea na výstavu hub. A vězte, že když nepůjdou najít houby tady v lese, tak na výstavě jistě budou živé exempláře dovezené z různých koutů naší vlasti. Zároveň tím oceníte snahu všech, co se na výstavě podíleli, a jistě sobě i jim uděláte radost. Tak přijďte pobejt!