Září 2022

Déšť, který chyběl v měsíci srpnu, se nám v září bohatě vrátil ve vydatných srážkách a proměnil okolní lesy doslova v houbařské ráje. Nebylo víkendu, aniž by nestály automobily u lesních odpočívadel a křižovatek, jistě k nelibosti lesních hospodářů, a proudy šťastných houbařů neodnášely košíky s houbami. Ke konci měsíce se tu a tam objevily i ranní mrazíky, které již upozorňují na končící vlnu pravých hřibů. Ale neklesejme na mysli, již začínají růst václavky a další druhy podzimních hub.

I mně se podařilo, navzdory velkému množství návštěvníků, ukořistit košík hřibovitých, ale i jiných druhů hub, a tak se pojďme podívat, co nám tento měsíc přinesl. Z nepřeberného množství jsem vybral některé, se kterými se můžeme při procházkách setkat často.

Ve skupinkách, v lesích, parcích, loukách i zahradách rostlo množství pečárek, z nichž některé jsou mírně jedovaté. Jako zástupce těch jedovatých uvádím pečárku zápašnou. Pečárka zápašná /Agaricus xanthodermus/ je nejhojnější ze „zápašné“ sekce Xanhodermatei, tedy těch žloutnoucích a páchnoucích po dezinfekci, fenolu, nebo karbolu. Je to poměrně statný druh často rostoucí v početných skupinách. Bílý klobouk je v mládí uzavřený, později zalomeně polokulovitý, na okraji po poškrábání intenzivně žloutnoucí. Tak i na třeni, který bývá na bázi ztloustlý, ale bez hlízy. Lupeny jsou stejné jako u všech pečárek, nejprve bílé, růžové a nakonec tmavě čokoládově hnědé.

Další žloutnoucí druh pečárky vonící po anýzu a tentokrát jedlý druh je pečárka lesomilná /Agaricus sylvicola/.

Podobných druhů z okruhu pečárky ovčí je několik a rostou v listnatých i jehličnatých lesích, ale i v parcích a na loukách. A jak se ale v pečárkách (neboli žampiónech) rychle zorientovat? Stačí si vzpomenout, co nám k pečárkám říkal náš předseda MKJ Ing. Jiří Burel – pečárky dělíme na tři skupiny, jedny růžoví/červenají – ty jsou všechny de facto jedlé. Žloutnoucí pozvolna (a žlutavé zůstanou) a vonící po anýzu jsou též jedlé a naopak intenzivně chromově žloutnoucí a páchnoucí či jinak vonící/nevonící – nesbírat, nejíst!

Možná záměna s pečárkami je nejen s muchomůrkou zelenou a podobnými bílými muchomůrkami, ale ty mají vždy až do stáří čistě bílé lupeny. Zřetelný prsten a třeň vyrůstá většinou z dobře viditelné pochvy, proto je vždy důležité houbu vyjmout z půdy celou a dobře ji prohlédnout!

Ale je možné si splést pečárky i s některými bedlami např. s bedlou zardělou /Leucoagaricus leucothites/, která se v této době hojně vyskytuje na zahradách, v parcích a travnatých plochách ve městech. V některých letech hojně, jindy zřídka. Oproti Wikipedii ji ČMS uvádí jako dobrou jedlou houbu, kterou lze v kuchyni uplatnit podobně jako bedlu vysokou. Její jedlost mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, ovšem její chuť lze přirovnat spíše k slabší pečárce. Má nejprve polokulovitý klobouk, později až plochý, bílý, hladký za sucha hedvábitě lesklý. Pokožka klobouku lze sloupnout. Třeň se dá snadno vylomit z klobouku a zůstává na něm úzký pohyblivý prsten. Lupeny jsou husté a bílé, u třeně volné.

Další zajímavou a jedlou houbu jsem našel na stejných travnatých místech jako předešlé houby, ovšem z jiného soudku, a to límcovku věnčenou /Stropharia coronilla/. Je to jedlá dobře rozpoznatelná houba pro své okrové zbarvení klobouku a svrchu rýhovaný prsten, který vynikne díky fialově hnědým výtrusům. Roste nejčastěji na okrajích travnatých cest, loukách a sekaných trávnících.

Další dobře rozpoznatelná a jedlá límcovka je límcovka měděnková /Stropharia aeruginosa/. Roste na tlejících zbytcích dřevin ve všech typech lesů. Okraj klobouku je se třeněm spojen blanitým velem, jehož pomíjející zbytky tvoří ozdobnou krajku na okraji klobouku. Dalším znakem je výrazný bílý prsten, který získává od vypadávajících výtrusů fialově hnědý odstín. Pod prstenem má třeň bílé šupinky.

Abychom měli ještě více barevné pestrosti, tak se letos v trávnících poměrně hojně vyskytují i voskovky. Voskovka kuželovitá /Hygrocybe conica/ je hojný druh voskovky rostoucí na loukách, parcích i zahradách. Má výrazně kuželovitý klobouk za vlhka lepkavý, lesklý jako nalakovaný. Nažloutlé lupeny a oranžově žlutý třeň. Celá plodnice po poranění a stářím černá.

Ve smrkovém lese při sběru hub jsem neodolal a nafotil si krásně zbarvenou muchomůrku, která je po muchomůrce červené druhá nejfotogeničtější a velikostí i stavbou plodnice je takřka identická.

Muchomůrka královská /Amanita regalis/ má spíše játrové zbarvení klobouku se světle okrovými šupinkami. Na třeni se honosí se světlým nerýhovaným prstenem s okrajem do světle hnědé barvy. Na spodku třeně je hlízovité rozšíření s bradavkami v několika řadách nad sebou. Muchomůrka královská je jedovatá a obsahuje stejné toxiny jako muchomůrka červená.

Podobně může vypadat i muchomůrka tygrovaná /Amanita pantherina/, která mívá klobouk rovnoměrně pokryt bílými šupinkami, při okraji rýhovaný.

Prsten na třeni je hladký a spodek třeně je usazen v bílé hlízovité pochvě s obrubou i s dvojitou. Co se týče jedovatosti, je na tom muchomůrka tygrovaná stejně jako předešlé. Do dvou hodin se projeví účinky muskarinu, nevolnost, zvracení, bolesti hlavy, rozšířené zorničky, poruchy srdečního rytmu, zvracení. Pak nastupují účinky způsobené muscimolem a kyselinou ibotenovou připomínající alkoholové opojení.

A jako poslední jsem zařadil krásnou maličkou houbu pohárovku obecnou /Crucibulum laeve/. Jsou to takové pohárky překryté víčkem, pod nímž se ukrývají výtrusy zvané peridioly. Trošku připomíná miniaturní ptačí hnízdo s vajíčky.

Ještě bych se mohl krátce zmínit o vycházce na Velký Špičák, která předcházela výstavě hub, a přidat několik fotografií. Nestíhal jsem všechno zaregistrovat, a tak jen letmo. Určování hub v terénu, kde vynikali Jan Svoboda s Kateřinou Pauzarovou, mělo své kouzlo. Vždy se u nálezu vytvořil kroužek, kdy každý řekl svůj názor a ten se pak porovnal s atlasem, díky čemuž jsme si mohli lépe zapamatovat znaky a názvy hub, které jsme našli. A protože druhů bylo hodně, vycházka se tentokrát protáhla do odpoledních hodin. Kromě mísenky oranžové naleznete houby z vycházky ve fotogalerii pod článkem.