Stonařovské aleje - III. mykologická vycházka
Pokud si může houbař (mykolog) po suchém létu něco přát, je to jistě deštivý podzim. A toto přání se nám letos plní, neb vláhy se přírodě poslední dny dostává opravdu požehnaně. Pokud však meteorologové slibují déšť i na datum naší vycházky, příliš radosti nám neudělají. I přes tuto pesimistickou předpověď se sešlo 26 optimisticky naladěných zájemců o houby. Dokonce to byla letos bezkonkurenčně největší účast! Kdo přišel nelitoval. Hub bylo v lese nepřeberné množství. Od malých plodniček helmovek, až po velké smrkové hřiby. Vypsat všechny nalezené druhy by znamenalo prakticky opsat menší atlas hub. Zaměřím se pro tentokrát pouze na některé druhy mající něco společného.
Nalezeno bylo několik druhů hub s fialovou barvu: např. čirůvka fialová a č. špinavá, lakovka ametystová a pavučinec kafrový. Rozdíly mezi jednotlivými druhy nám vyložil Jiří Burel, který měl tentokrát opravdu práce nad hlavu. Z těchto čtyř "fialových" hub je nejedlý pouze pavučinec. Nutno dodat, že podobně fialových je i několik dalších pavučinců, rovněž nejedlých. Pavučinec od čirůvky fialové, která má podobnou stavbu plodnice, odlišíme podle pavučinky na třeni, jež se po "splasknutí" na třeň jeví pouze jako rezavé proužky a také podle barvy výtrusného prachu=lupenů ve stáří, kdy pavučince již nemají fialové lupeny, ale hnědorezavé. Dalším důležitým znakem je vůně. Pavučinec kafrový je charakteristický pachem po připálených bramborách, či spálené rohovině. Vůně čirůvky fialové je v literatuře uváděna jako nakysle aromatická. Třeň této čirůvky je modrofialový s bělavým vláknitým povrchem. Čirůvka špinavá na rozdíl od pavučince a čirůvky fialové nemá tak robustní plodnice, má tenčí třeň, který není zakončen tak výraznou hlízovitou bází jako u č. fialové. Lakovka ametystová je celkově drobnější houba s kloboukem o průměru max. 4 cm a třeněm dlouhým až 8 cm o pr. do 0,5 cm, rovněž lupeny má mnohem řidší než předchozí uvedené druhy. Vizuálně můžete porovnat rozdíly z fotografií.
Zvýšenému zájmu se vždy těší holubinky. Jedlost této skupiny hub se dá posoudit podle chuti, a tak někteří z nás hráli hru pálí-nepálí. Že se jedná o holubinku poznáme podle nevláknitého, lámavého třeně (tzv. kruchá dužnina, která se netřepí vláknitě jako u ostatních lupenatých hub) a lupeny ani dužnina neroní mléko (to by pak byly ryzce). Nejhojnější holubinkou byla h. hlínožlutá, která je sice jedlá, ale nepříliš dobrá. Z vynikajících holubinek byla nalezena např. h. kolčaví, která patří mezi tržní druhy a ze shora vypadá jako hřib smrkový. Opakem je zářivě červená h. vrhavka (též nalezena), která je pro svou palčivost nepoživatelná. Pokud by ji někdo dokázal sníst, mohla by mu způsobit žaludeční problémy až by "vrhnul". Z dalších jedlých druhů byl velmi hojný hřib hnědý, žlutomasý i smrkový. Dále rostla štítovka Pouzarova (nemá skutečně nic společného s Katkou Pauzarovou, ale byla nazvána na počest našeho význačného mykologa Zdeňka Pouzara), liška ametystová, bedla vysoká a červenající, ryzec smrkový a několik druhů pýchavek. V plné kráse se představila také muchomůrka zelená. Zopakování si charakteristických znaků této smrtelně jedovaté houby nikdy neuškodí. Její kolegyně m. červená byla mnohem hojnější a v krásných seskupeních zdobila podzimní les. Z jedovatých muchomůrek rostly také m. porfýrová a citronová. Ovšem rostla též jedlá muchomůrka šedopochvá. Pro možnou záměnu s jedovatými muchomůrkami, nedoporučuji sbírat k jídlu těm, kdo je velmi dobře neznají. A rostly i houby vzácné: pavučinec datlový, mísenka oranžová (obě z červeného seznamu hub) či ouško kaštanové. Takto zabráni do sběru a poznávání lesního bohatství jsme si ani neuvědomili jak ten čas utekl. A na konec na nás ještě svítilo sluníčko. Za to se asi na meteorology nikdo z nás nezlobil. Na závěr jsme určili termín další vycházky (28. říjen) a rozjeli se domů zpracovávat úrodu.