Říjen 2022
Říjen je za námi, podzim je v plném proudu, ze stromů pomalu odpadává poslední barevné listí a dny se krátí. Inverzní mlhavé počasí a skrz ně se po ránu deroucí slunce dodává tomuto měsíci tu správnou podzimní atmosféru a houbaři mohou pozorovat, jak se postupně mění skladba hub, kterým se stále díky vysoké vlhkosti poměrně dobře daří.
Po deštích na začátku měsíce jsem našel hned několik druhů ryzců.
Jako první mi padl do oka ryzec datlí /Lactarius picinus/. Pokožku klobouku má tmavě hnědou, ojíněnou, matnou a nepravidelně hrbolkatou. Lupeny jsou bělavé až krémově zbarvené. Roní nemnohé mléko, které je bílé až bělavé, někdy trochu růžovějící a po chvíli s trpce palčivou chutí. Je to jedlý, ale málo chutný druh ryzce.
Což se ovšem nedá říci o jeho menším dvojníku, který má název ryzec černohlávek /Lactarius lignyotus/. Od ryzce datlího se liší vroubkovaným okrajem klobouku a nápadně rýhovaným třeněm pod lupeny, které sbíhají u zralých plodnic na třeň, a má mírně oříškovou chuť. Mléko má hojné čistě bílé ve styku s dužninou špinavě růžovějící. Je to chutná a jedlá houba.
Letos velmi hojně rostoucí a v mládí, podle mého názoru, docela pohledný je ryzec šeredný /Lactarius turpis/. Má nejprve sklenutý klobouk s podehnutým, nebo podvinutým okrajem, později, když se rozvine, plochý až nálevkovitý a již není tak atraktivní. Má olivově hnědou barvu, ve stáří až skoro černohnědou barvu, někdy s naznačenými tmavěji zbarvenými kruhovitými zónami. Třeň je často ďubkatý až jamkatý, v poměru ke klobouku krátký. Roní hojné, bílé, na vzduchu po delší době šednoucí až šedozelenající palčivé mléko. Je to jedovatý druh ryzce způsobující otravy.
Na stanovištích s buky můžeme najít růst, většinou ve skupinách, ryzec zelený /Lactarius blennius/. Pokožka klobouku tohoto ryzce je v mládí za vlhka slizká, za sucha lysá a hladká. Šedoolivové až olivově hnědé barvy, často hnědě kruhovitě pásovaný. Třeň se směrem dolů zužuje a je zprvu plný, později dutý. Mléko je hojné, bílé, po zaschnutí šedozelené, zprvu s mírnou ovšem po chvíli zřetelně palčivou chutí. Je to nejedlý druh ryzce.
Často teď na podzim můžeme na procházkách najít i strmělky.
Strmělka anýzka /Clitocybe odora/ patří mezi jedlé a dobře rozpoznatelné strmělky. Tuhle houbu mám docela v oblibě, i když je kvůli své vůni vhodná spíše do směsi. Silně totiž voní po anýzu a to tak, že často nejprve ucítíme její vůni a až později ji najdeme. Barva celé plodnice je pistáciově zelená až namodralá, klobouk za suchého počasí vybledá do šedých odstínů, ale lupeny si zachovávají šedavě nazelenalé tóny.
Hojně roste i strmělka mlženka /Clitocybe nebularis/. Je to jedlá houba. Je však výrazně aromatická, ovšem nevím, k čemu bych její nasládle nakyslé aroma přirovnal. Citlivým lidem nebo nedostatečně tepelně upravená může způsobit trávicí potíže. Říká se, že když člověku při vaření nevadí její vůně, může ji sníst. A naopak, když je tato vůně člověku nepříjemná, měl by se její konzumaci vyvarovat.
Kožově žlutou, okrově oranžovou až rezavě hnědou barvu klobouku má strmělka přehrnutá /Lepista flaccida/. Je velmi hojná a roste ve velkých skupinách od července až do listopadu v jehličnatých a smíšených lesích. Klobouk má nejprve vyklenutý, později plochý, nakonec nálevkovitý. Lupeny sbíhavé, krémové barvy. Vůně je slabě houbová, chuť nakyslá až nahořklá. Je nejedlá.
Další z těch podzimních aromatických hub, které rostou hojně, je čirůvka fialová /Lepista nuda/. Je nápadná svým fialovým zbarvením a silnou nasládlou houbově pudinkovou vůní. Klobouk má v mládí fialový až modrofialový, stářím bledne do fialově hnědé. Sytě fialové lupeny přirůstají ke třeni drobným vykrojeným zoubkem. Ač je to dobrá jedlá houba, obsahuje toxin hemolysin, který rozkládá červené krvinky, ovšem tepelnou úpravou se rychle rozkládá. Čirůvka fialová může prospívat diabetikům, protože snižuje hladinu cukru v krvi a snižuje i krevní tlak.
Při toulkách po okolních lesích mně vždy dělají radost vřeckovýtrusé houby. Jsou to takové poklady, protože je nacházím méně často. Například někde hojnější, jinde vzácné, je ouško kornoutovité /Otidea onotica/. Má křehké kornoutovité žluté až žlutookrové plodnice a roste jako pozemní saprotrof ve skupinkách. Je to jedlá houba.
Další vřeckovýtrusá houba, která nás potěší, je mísenka oranžová /Aleuria aurantia/. Roste obvykle na holé půdě. Většinou ji nacházím podél cest.
Uvádí se jako jedlá i v syrovém stavu, ale je zařazena do červeného seznamu jako téměř ohrožený druh. Tak ji radši prosím nesbírejte.
A jako poslední tu mám podzimního ucháče. Ucháč čepcovitý /Gyromitra infula/.
Letos se mu neobyčejně dařilo, a tak mohu nabídnout celou rodinku ucháčů. Ucháč čepcovitý nelze doporučit ke konzumaci, neboť může (byť v menším množství) obsahovat toxin gyromitrin, který způsobuje otravy i u jarního ucháče obecného. A stejně by mi ho bylo líto sníst podobně jako předešlé vřeckaté druhy.
Přeji Vám, přátelé, krásné prožití následujících dní, zdraví a klid lesních tišin, brouzdání se ve spadaném listí, podzimního sluníčka a ještě nějaké ty houby, ať už pro potěchu, nebo k snědku.