Houby v lednu 2025
Leden přinesl typické zimní počasí s častou přítomností inverze. Na Vysočině převládaly mlhy, nízká oblačnost a stabilní, chladné podmínky. Inverzní charakter počasí byl několikrát narušen přechody studených front, které přinesly ochlazení, občasné sněhové přeháňky a osvěžení vzduchu. Krajinu v podstatě celý měsíc pokrývala trocha sněhu, zejména ve vyšších polohách, kde se udržel déle díky chladnému severozápadnímu proudění. Ke konci ledna se prosadilo západní až jihozápadní proudění, které přineslo oteplení. Většinou však byla krajina pokryta ledem a sněhem, zatímco stromy často zdobila třpytivá jinovatka. Nu, a jak na tom byly houby?
Dřevní, lignikolní, nebo chcete-li dřevokazné houby, jsou hezkou ukázkou toho, co všechno příroda dokáže. Připomínají nám, že v lese se nic neztratí a všechno v něm má svůj smysl. Zima je obdobím, kdy jim můžeme věnovat více pozornosti – nejen proto, že jiné houby v mrazu a sněhu většinou nenajdeme, ale také proto, že právě teď naplno vynikne jejich jedinečná krása. Na holých větvích, pařezech a padlých kmenech objevujeme tvary a barvy, které během teplejších měsíců snadno přehlédneme. Tyto houby nám navíc odkrývají tajemství, kdy i v zimě rozkládají staré dřevo, připravují půdu pro nový život a poskytují útočiště dalším organismům. A přitom jsou samy o sobě docela pěkné na pohled. Stačí trochu pozornosti. A tak si pojďme některé připomenout.
Lesklokorka ploská /Ganoderma applanatum/ je víceletá houba rostoucí na listnatých, vzácně i jehličnatých stromech. Plodnice jsou kloboukaté, bez třeně, často srůstající. Klobouk má šířku 40–200 mm, výjimečně až 600 mm, s tloušťkou 20–80 mm. Je převážně polokruhovitý, světle hnědý až šedohnědý, matný, s nepravidelnými pásy a skořicově hnědým výtrusným prachem. Okraj klobouku je zaoblený nebo zvlněný, růstová zóna bývá bílá. Spodní stranu tvoří rourky (5–20 mm dlouhé), které jsou zpočátku bílé, později hnědé. Drobné póry hnědnou stárnutím nebo pomačkáním. Na povrchu se často vyskytují hálky vytvořené mouchou Agathomyia wankowiczii. Dužnina je korkovitá až dřevnatá, hnědá s bílými skvrnami, s houbovou vůní. Výtrusný prach je skořicově hnědý, výtrusy kapkovité, jemně bradavčité. Roste celoročně na kmenech a pařezech stromů, nejčastěji buku, břízy, habru či lípy. Přestože není jedlá, obsahuje léčivé látky, byť v menší koncentraci než příbuzná lesklokorka lesklá /Ganoderma lucidum/.
Outkovka řadová /Antrodia serialis/ je houba, kterou lze celoročně nalézt na tlejících pařezech a kmenech jehličnatých stromů, zejména smrku. Vzácně se objevuje i na listnáčích. Je poměrně hojně rozšířená a snadno rozpoznatelná díky svému charakteristickému růstu a vzhledu. Plodnice jsou převážně rozlité nebo polokloboukaté, často vytvářejí vrstvy nad sebou či vedle sebe, čímž mohou na substrátu pokrývat plochu o šířce desítek centimetrů. Klobouky tvoří nepravidelné římsy o šířce 10–30 mm, které odstávají 5–15 mm. Povrch klobouku je zpočátku bělavý, postupně přechází do žlutohnědé až rezavě hnědé barvy, je jemně plstnatý a hrbolatý, s tenkým světlým okrajem.
Rourky jsou husté, s ústím nepravidelného tvaru, bílé nebo bělavé. Dužnina je pružná, za sucha tuhá, bez výrazné vůně. Výtrusný prach outkovky řadové je bílý. Podle literatury mohou být plodnice jednoleté i víceleté, často vyrůstají na zbytcích starších plodnic. Tato houba je rozkladačem dřeva ve smrkových lesích.
Ohňovec obecný /Phellinus igniarius/ je jednou z nejvýraznějších víceletých hub, která se běžně vyskytuje na listnatých stromech, zejména vrbách. Jeho plodnice, často mohutné a nápadné, jsou nejen zajímavým přírodním úkazem, ale také ukazatelem zdravotního stavu stromů, které napadá. Plodnice ohňovce obecného jsou obvykle kloboukaté, přirostlé bokem k substrátu. Pokud vyrůstají na spodní nebo boční části hostitelského dřeva, mohou být i polorozlité nebo zcela rozlité. Klobouk dosahuje šířky 50–250 mm, výjimečně až 400 mm, a může být až 200 mm tlustý. Mladé plodnice mívají kulovitý tvar, zatímco starší získávají kopytovitý nebo konzolovitý vzhled. Povrch klobouku je masivní, hrbolatý, soustředně rýhovaný, šedohnědý až téměř černý, často s trhlinami. U starších plodnic se na povrchu mohou objevit řasy nebo mechy. Přírůstková zóna na okraji klobouku bývá světlejší, v odstínech šedohnědé, okrové či bělošedé. Rourky jsou vrstvené, dlouhé 3–5 mm, hnědé až rezavě hnědé. Póry na spodní straně plodnice jsou drobné, okrouhlé a velmi husté, s barvou od šedohnědé přes skořicovou až po světle okrovou. Dužnina je tvrdá, dřevnatá, s rezavě hnědým až tabákově hnědým zabarvením. Výtrusný prach má bílou barvu. Plodnice ohňovce obecného lze najít po celý rok. Roste jednotlivě nebo ve skupinách, nejčastěji na živých či odumřelých kmenech a větvích vrb, vzácněji také na topolech. Je velmi rozšířený, zejména podél vodních toků, kde napadá až 30 % všech vrb. Ohňovec obecný je významným parazitem listnatých stromů, způsobuje bílou hnilobu dřeva. Tato hniloba výrazně oslabuje strukturu stromu, což může vést k jeho odumření. Ačkoli je ohňovec obecný známý jako parazit, jeho přítomnost se stává útočištěm pro nesčetné množství živočichů – od nepatrných mikroorganismů až po drobné bezobratlé, kteří v něm nacházejí svůj domov.
Ohňovec tečkovaný /Phellinus punctatus/ je saproparazitická houba, kterou lze nalézt celoročně především na listnatých stromech jako jsou habry, duby, břízy, vrby či olše, vzácněji na jehličnanech. Roste zejména na kmenech a silnějších větvích, kde tvoří rozlité plodnice obtížně oddělitelné od dřeva. Plodnice mohou být jednoleté i víceleté, jejich délka obvykle dosahuje 10–40 cm a tloušťka až 3 cm. Na okrajích jsou ztenčené, přičemž starší exempláře často praskají. Rourky v jednotlivých vrstvách měří 1–6 mm a jsou vůči povrchu dřeva orientovány našikmo. Jejich zbarvení přechází od žlutohnědé přes skořicově hnědou až po šedohnědou s rezavými tóny. Póry jsou nepravidelné, protáhlé a poměrně husté. Na začátku vegetačního období mají žlutohnědý odstín, ale postupně šednou a někdy získávají hedvábný lesk. Výtrusný prach této houby je bílý.
Síťkovec načervenalý /Daedaleopsis confragosa/ je nenápadná, ale zajímavá houba, která se nejčastěji vyskytuje na odumřelém dřevě listnatých stromů. Plodnice této houby jsou většinou jednoleté, často rostou ve skupinách, a to buď vedle sebe, nebo se střechovitě překrývají. Klobouk má polokruhovitý až vějířovitý tvar a dosahuje šířky 30–150 mm. Přirůstá k substrátu bokem nebo částí klobouku. Jeho povrch je matný, hrbolatý až vrásčitý, zbarvený od bělavé přes šedookrovou až po hnědou barvu, přičemž ve stáří získává rezavý nádech. Charakteristické soustředné pásy na klobouku a ostrý okraj u starších plodnic usnadňují jeho identifikaci. Rouško tvoří protáhlé rourky přecházející do labyrinticky pospojovaných žeber. V mládí je bělavé a při poškození se mění na růžovou, postupně hnědočervenou barvu. Ve stáří získává šedookrový odstín. Dužnina této houby je tuhá, korkovitá, šedohnědá a bez výrazné vůně. Výtrusný prach je bílý. Síťkovec načervenalý je velmi hojný druh, který roste na mrtvém dřevě listnatých stromů, jako jsou vrba, bříza, olše, jeřáb, buk, líska, lípa či ovocné stromy. Mladé plodnice se objevují od léta do podzimu, zatímco starší suché plodnice mohou přetrvávat až do následujícího léta.
Dřevokaz kožový /Byssomerulius corium/ je nenápadná, avšak hojně rozšířená houba, která patří k rozlitým dřevokazným druhům. Svým vzhledem a nenáročností přitahuje zájem asi jen nadšenců přírody. Plodnice této houby jsou rozlité nebo polokloboukaté, často srůstající do souvislých útvarů o délce až několika desítek centimetrů. Jednotlivá plodnice má průměr do 100 mm a je přibližně 1 mm tlustá. Klobouk (pokud je vytvořen) odstává od substrátu do maximální délky 10 mm. Má polokruhovitý nebo římsovitý tvar, přičemž je výrazně delší než širší. Jeho sterilní povrch je jemně plstnatý, čistě bílý, bělavý až světle okrový, nevýrazně pásovaný. Rouško je v mládí téměř hladké a bílé. S postupujícím vývojem se stává zvlněným, jamkatým až vrásčitým a přechází do krémových až okrových odstínů. Dužnina je tenká, kožovitá, později papírovitá, dosti tuhá a pružná. Houba je bez vůně. Výtrusný prach je bílý. Dřevokaz kožový roste hojně na dřevě různých listnatých stromů, mezi nimiž jsou nejčastěji zmiňovány buk, jasan, vrba, javor, líska, topol a dub. Výjimečně se může objevit také na dřevě jehličnanů. Nejčastěji osidluje spodní stranu opadaných nebo ořezaných větví, kde nachází optimální podmínky pro růst. Tento druh je možné nalézt po celý rok, avšak nejhojnější bývá za sychravého podzimního počasí s vysokou vlhkostí. Dřevokaz je příkladem houby, kterou lze přehlédnout kvůli jejímu nenápadnému vzhledu, avšak při bližším zkoumání dokáže zaujmout svou strukturou.
Během zimních měsíců se objevuje jen několik lupenatých hub, mezi nimiž je i kržatka otrubičnatá /Tubaria furfuracea/. Tento druh roste hojně téměř celoročně, především od podzimu do jara, pokud nepanují dlouhodobé mrazy. Vyskytuje se na tlejícím dřevě – větvičkách, mulči, štěpce nebo bylinném substrátu. Plodnice má klobouk široký 10–40 mm, který je v mládí polokulovitý, později plochý a často s okraji vzhůru. Za vlhka bývá hnědorezavý, za sucha světlejší. Lupeny jsou skořicově hnědé, řídké a často sbíhavé. Třeň je vláknitý, rezavě okrový, s pomíjivým prstenem v horní části. Dužnina má hnědorezavou barvu a nevýraznou vůni i chuť.
Stále je možné v přírodě narazit na doslova zamraženou penízovku sametonohou, stejně tak na hlívu ústřičnou či hlívu hnízdovitou.
Užijte si zimní pohodu a klidné chvíle ve zdraví. Zima je skvělý čas prolistovat některou houbařskou literaturu a načerpat inspiraci, případně naplánovat letošní sezónu. Ať Vám houbaření přináší radost i teď, když houby spí!