Květen 2023

Počasí v květnu bylo zpočátku chladné a deštivé, ale v druhé polovině měsíce se výrazně oteplilo, nebe se vyjasnilo a teploty se začaly pohybovat okolo dvaceti stupňů. Již začíná pomalu vysychat půda, a tak na některých snímcích jsou vidět houby, které nemají svůj typický vzhled, což je pro oko houbaře změna, která se může hodit při určování.

K typickým květnovým houbám patří čirůvka májovka /Calocybe gambosa/. Je to první hojnější masitá a jedlá houba, se kterou se můžeme setkat na travnatých místech, na loukách, v parcích, při okrajích cest, ale i na zahrádkách. Tato bíle až nažloutle zbarvená houba má polokulovitý klobouk a velmi husté a nezvykle nízké lupeny, někdy připomínající listy v knize (pro mladší ročníky – kniha je sešitý svazek listů papíru většinou potištěný s vazbou na hřbetní straně a vně opatřený deskami, můžete je nalézt v knihovnách). Pro májovky je charakteristická silná okurkově moučná vůně. Nejčastější použití této houby v kuchyni bude ve smetanové omáčce.

Přihodit k májovkám můžeme i závojenku podtrnku /Entoloma clypeatum/. Na snímku je podobná závojenka náspová /Entoloma sepium/. Obě rostou v parcích a zahradách pod růžovokvětými dřevinami. V lesích se nedoporučují sbírat kvůli možné záměně. Mají klobouk se středovým hrbolem (z. podtrnka tmavší) a lupeny stářím růžoví od výtrusného prachu. Vůně i chuť jsou podobné jako u májovek, ale slabší.

Další jedlou houbou, se kterou se můžeme setkat na zahradách, v trávnících, parcích i na loukách, je špička travní /Marasmius oreades/. Světle okrově zbarvený klobouk má krásnou vůni po mandlích, má pružný třeň a světlé, tlusté a řídké lupeny. Často roste v kruzích a na svých místech setrvává po dlouhou dobu. Často jsou v travnatém porostu nejprve vidět pruhy tmavé trávy a teprve potom se tam objevují plodnice této houby. Má krásný lidový název „meznička“, jako houba často se vyskytující na mezích.

Sejdeme-li z louky k potoku, můžeme najít na pařezech lip, bříz, buků, ale i smrků opeňky. Opeňka měnlivá /Kuehneromyces mutabilis/ roste většinou v trsech, a to od jara až do konce října. Krásné medově zbarvené klobouky jsou hygrofánní, za vlhka tmavé, za sucha vybledávající až do žluté, a často mají obě barvy viditelně oddělené. Světlat začínají od středu. Třeň má prsten, pod nímž je drobně šupinkatý. Opeňka má velice příjemnou, nasládle kořenitou vůni a lahodnou chuť.

Nalezneme-li občas nějaký ten exkrement od lesní zvěře, často na podmáčených stanovištích, rašeliništích atp., za příznivého počasí na něm můžeme zahlédnout drobné houby podobné helmovkám. Křehutka výkalová /Psathyrella tenuicula/ má polokulovitý až zvoncovitý klobouk okrově hnědé barvy, prosvítavě rýhovaný, v dospělosti šedohnědý. Třeň je dutý bělavý a průsvitný. Z lupenů, které mají mnoho lupínků, vypadává černý výtrusný prach. Je to nejedlá houba a vzhledem k velikosti neupotřebitelná v kuchyni.

Vodničku potoční jsem sice zmiňoval již v březnu, ale v čistých potůčcích v okolí přehrady se jí tento měsíc vyskytovalo takové množství, že jsem ji musel opět, byť jen krátce, připomenout. Vodnička potoční /Cudoniella clavus/ je houba z čeledi voskovičkovitých rostoucí na dřevě a stoncích rostlin ponořených a částečně vyčnívajících z vody.

Na stejných lokalitách se mi podařilo najít i plodničky míhavky odbarvené. Míhavka odbarvená /Vibrissea decolorans/ roste ve skupinkách na větvičkách listnáčů bez kůry alespoň částečně ponořených v proudící vodě. Plodničky jsou přisedlé k substrátu, bez třeně. Nejprve jsou kulovité, později čočkovité až zploštělé, žlutavé barvy.

A nakonec zde mám tři druhy hub z návštěvy malebného údolí řeky Oslavy.

První mě svou barvou už z dálky zaujala štítovka žlutá /Pluetus leoninus/. Má klasický zvoncovitý klobouk štítovek s jemně vrásčitým nebo trochu hrbolkatým povrchem. Lupeny jsou bělavé, s vločkatým ostřím, nakonec hnědorůžové. Výtrusný prach je růžový podobně jako u závojenky podtrnky, ale výtrusy jsou elipsoidní, nikoliv hranaté. Vyskytuje se jednotlivě na zetlených větvích a pařezech listnatých stromů. Je jedlá, ale pro vzácný výskyt jsem ji ponechal tam, kde rostla.

Krásnou podívanou byla i na korunokyjku svícnovitou /Atromyces pyxidatus/. Má keříčkovité plodnice, krátký třeň, je bohatě větvená a na koncích větévek tvoří korunky, miskovité pohárky s okrajem lemovaným drobnými prstovitými výrůstky. Roste na tlejícím dřevě listnáčů. Mohou připomínat kuřátka, ale ta nemají pohárkovité zakončení větévek.

I řasnatka hnědá /Peziza badia/ (odhadnuto makroskopicky) mě překvapila svojí velikostí a krásně hnědou barvou. Mívá nejprve téměř kulovité plodnice, později se rozloží, často je taková pomačkaná, pokroucená, a je velmi křehká. Je to jedna z nejhojnějších řasnatek, roste ve skupinách i srostlicích na tlejícím dřevě i na holé zemi. Podobných řasnatek je celá řada a pokud by ji chtěl nálezce bezpečně určit, bylo by ji nutno mikroskopovat.

Přeji Vám spoustu krásných nálezů, skvělých zážitků a klidu, a to vše spojené s krásně zelenou jarní přírodou a hlavně pevným zdravím.