Květen 2022
Začátkem května se tu a tam objevily nějaké ty srážky, a co se týče růstu hub, nebyla to žádná sláva. V polovině měsíce se jaro přehouplo do parného léta, a to už byl cekem problém najít nějakou tu houbu, například na společné vycházce jsme našli asi jen patnáct druhů, a to většinou drobotiny nevhodné do košíku. No a ke konci měsíce opět zapršelo a ač jsem na hřibovité ještě nenarazil, přesto doufejme, že již brzy se podaří nějaké najít.
Hned o prvním víkendu v měsíci jsem podél cesty vedoucí kolem vlhké olšiny našel první křehutku, která bývá označována jako křehutka jarní, ovšem na tomtéž stanovišti vyrůstá i na podzim. Je to křehutka hnědošedá /Psathyrella spadiceogrisea/ - má hygrofánní zvoncovitý klobouk, hnědý až okrově hnědý, za sucha vybledávající do světle okrové barvy. Již název křehutka předesílá, že plodnice jsou velmi křehké a lámavé.
Další mé kroky směřovaly k přehradě, kde jsem se prodíral roklinou s potůčkem. Tam jsem měl štěstí hned na tři vřeckovýtrusé maličkaté houby. První z nich je uvedena v Červeném seznamu makromycetů ČR v kategorii NT (téměř ohrožený druh). Vodnička potoční /Cudoniella clavus/ je krásná, voskovitě křehká, v mládí téměř vodnatě bílé barvy připomínající lepicí tyčinky do tavné pistole, vzácně se vyskytující houba rostoucí na větvičkách ponořených v čisté tekoucí vodě. Plodná část tvarem připomíná zrníčko čočky. Je indikátorem čistoty vody.
Ve větších skupinách na vlhkých místech lze najít houbičku, která roste ve skupinkách a má pohárkovité až miskovité, později zploštělé a nepravidelně zprohýbané plodničky. Terčenka popelavá /Mollisia cinerea/ roste na tlejícím dřevě listnáčů, často na spodní straně popadaných větví nebo i na pařezech pod kůrou.
Už jste si někdy všimli na loňských lodyhách kopřiv takových oranžových flíčků? Když se na ně podíváte zblízka nebo lupou, zjistíte, že jsou to jen do milimetru velké oranžové houbičky tvaru miskovitého až plochého, a krásného oranžového zbarvení. Kalorka kopřivová /Calloria neglecta/ se za vlhkého počasí, ideálně po déletrvajícím dešti, rozvine do plodniček a nejlépe vynikne její skutečná podoba.
Při procházkách v parcích, zahradách, při cestách se již objevují houby z řádu pečárkotvarých /Agaricales/ – hnojníky. Hnojník třpytivý /Coprinellus micaceus/ vyrůstá často v bohatých trsech nebo skupinách, nejčastěji na pařezech nebo u kmenů listnatých stromů. Je to hojná houba s žlutohnědým, výrazně rýhovaným kloboukem, často s bělavými krupičkovými vločkami vela, tak, že vypadá jakoby pocukrovaný. Někdy je uváděn jako jedlý, ale nesmí být konzumován v kombinaci s alkoholem, kdy způsobuje nepříjemné stavy antabusového efektu a s ním spojené nevolnosti.
Velice podobně, co se týče jedlosti, je na tom hnojník inkoustový /Coprinopsis atramentaria/. I zde se projevuje silná reakce s alkoholem, kdy nezáleží na množství snězených hub, ale na množství vypitého alkoholu. Ovšem pokud se dokážete zříci chlastu, pak je z něj například velmi dobrá polévka. Roste v trsech na silně pohnojených místech jako jsou pastviny, parky, zahrady, komposty apod. Na sběr v parcích bych asi byl obezřetnější, neboť nasbírat si houby v místech, které je, abych tak řekl, „exponováno“ venčícími se psy, mi zrovna nepřipadá jako dobrý nápad. Ale zpět k popisu. Hnojník inkoustový je v mládí vejčitě uzavřený, později zvoncovitý a podélně rýhovaný, barvy šedé až šedohnědé, postupným dozráváním se mění od okraje do středu klobouku v černou. Při jeho rychlém stárnutí na konci jeho existence probíhá autolýza, což je samovolný rozklad, kdy se doslova rozpustí na inkoustově černou hmotu. Když do této černé hmoty přidáte trošku vody a necháte v ní vylouhovat hřebíček, vznikne nesmazatelný inkoust, se kterým můžete sepsat třeba kroniku, letopisy nebo paměti.
V lesích na tlejícím dřevě většinou kolem pařezů se začínají vyskytovat třepenitky. Třepenitka svazčitá je toho důkazem. Třepenitka svazčitá /Hypholoma fasciculare/ je sírově žlutá i na řezu, lupeny se zelenavě žlutými tóny a odporně hořká chuť, která spolehlivě zkazí jakýkoliv pokrm. Tak prohlédnout a nechat pěkně růst.
Na tlejících pařezech, kmenech a větvích listnatých stromů se také můžeme setkat se štítovkou jelení. Štítovka jelení /Pluteus cervinus/ - rostoucí jednotlivě i v menších skupinách, jedlá, ovšem zemité vůně a nakyslé mdlé chuti. Pokud chcete štítovku připravit v kuchyni, je lépe ji odděleně usmažit do křupava a pak ji přidat do smíšeného pokrmu. Štítovky mají volné lupeny a růžový výtrusný prach.
Přeji Vám, přátelé, ať už brzy najdete svůj první plný košík, nejen májovek a podtrnek, a ať se konečně rozjedou ty hřibovité, které už všichni netrpělivě vyhlížíme. A k tomu hlavně zdraví a sílu na procházky lesem.