Jehnědky
V době, kdy v přírodě najdeme první sněženky nebo bledulky, už stojí za to se protáhnout ze zimního spánku a pomaličku se jít rozhlížet po prvních houbičkách. Zima se sice ještě drápkem drží a je potřeba se tepleji přiodít, přesto je již ve vzduchu cítit jaro a některé dny, zvláště když vykoukne sluníčko, přímo vybízejí k procházce. Vzduch je sice ještě syrový a pod nohama to leckde čvachtá, ale to nás neodradí. Tak hurá do nedaleké PP Dobrá voda.
Hned z kraje před rybníčkem jsou olše, kde po chvíli přehrabování v listí nacházím asi nejčastější z jehnědek – jehnědku olšovou /Ciboria amentacea/. Plodničky jsou nejprve pohárkovité, pak miskovité a nakonec rozprostřené, okrově hnědé na okraji jakoby ojíněné. Jak název napovídá, vyrůstá z loňských olšových jehněd. O kus dále rostou keře lísky, kde opět vypadám jako bych něco ztratil a opatrně odhrabuji listí. Tuhle se lehce zadýmilo, jako když ťuknete do staré pýchavky. Tohle jehnědky umí, prostě při pohybu, doteku, dopadu dešťové kapky, nebo závanu větru tyto vřeckovýtrusé houbičky vypustí spory, které vytvoří takový lehký obláček. Jehnědka lísková /Ciboria coryli/ je vzhledově totožná s jehnědkou olšovou a rozlišitelné jsou pouze mikroskopicky a to ještě s obtížemi. V podstatě je to tak, ať je to olšová, lísková, jívová, osiková, březová nebo další jsou si podobné jako vejce vejci, ale pro moji radost postačí substrát, ze kterého rostou. Takže jehnědku březovou /Ciboria betulicola/ nacházím v nedalekém březovém hájku na loňských spadaných samčích jehnědách a mám z ní radost, neboť jsem musel odhrnout mnohem větší plochu, než jsem na ni narazil.
Opouštím PP Dobrou vodu a jdu se poohlédnout do starší jedliny, zda nenaleznu něco zajímavého tam. V potemnělém jedlovém lesíku klesám na kolena a opatrně prohrabuji půdu, prohlížím rozkládající se šupiny šišek, které jsou částečně ponořeny ve vlhké zemi, a po chvíli nacházím. Tentokrát jehnědku červenohnědou (jedlovou) /Ciboria rufofusa/ její miskovitá plodná část je trochu tmavěji hnědě zbarvená, vnější část mističky je světlejší a stopka je do šeda.
Ne všechny houby musejí být veliké, ukládané do košíku a určené ke konzumaci. Při troše štěstí v přírodě nalezneme i ty, které jsou něžné, nenápadné a občas ani nevíme, že tu někde rostou.
//Poznámka redakce: nedopatřením byl jako původní autor uveden L.Hašek, autorem článku je však J. Uher, kterému děkujeme a zároveň se tímto omlouváme.//