Houby v únoru 2026
Únor byl z hlediska počasí velmi proměnlivý. Jeho začátek přinesl příliv studeného vzduchu od severovýchodu a zejména na severovýchodě území se denní teploty držely hluboko pod bodem mrazu. Obloha byla převážně zatažená, místy se objevovalo slabé sněžení či mrznoucí mrholení a nechyběly ani mlhy.
V průběhu první poloviny měsíce se však postupně prosazovalo teplejší proudění od jihu a jihozápadu. Teploty vystupovaly nad nulu, přechodně až k 8–12 °C, a sníh v nižších polohách rychle odtával. Oteplení střídaly frontální systémy s deštěm, ve vyšších polohách se sněžením.
Ve druhé polovině měsíce se zima ještě několikrát připomněla nočními mrazy až k −11 °C a novou sněhovou pokrývkou. Závěr února však opět patřil výrazné oblevě s teplotami blížícími se 10 °C. Počasí tak vytvořilo pestré podmínky, které umožnily jak celoročním, tak časně jarním druhům znovu ožít.
Při oteplení a následné oblevě přitáhly pozornost jak stále rostoucí, tak i čerstvé letošní druhy ze skupiny stopkovýtrusých hub.
Kornatec rozvitý /Cylindrobasidium evolvens/ nacházíme po celý rok, nejčastěji v chladnější části sezóny. Roste velmi hojně na odumřelém dřevě listnatých stromů, především olší a topolů. Typický je výskyt na ještě stojících, suchých větvích, které jsou stále pokryté kůrou a nacházejí se teprve v počáteční fázi rozkladu.
Plodnice jsou rozlité po povrchu dřeva a postupně srůstají do nepravidelných ploch. Povrch je hladký, krémový až okrový, za sucha často rozpraskaný. Okraje mladých plodnic bývají bělavě vláknité a někdy mohou vytvářet drobné, polokloboukaté výběžky.
Dužnina je velmi tenká, zpočátku pružná, později tuhá a křehká. Výtrusný prach má smetanovou barvu. Pod mikroskopem jsou výtrusy kapkovitého tvaru a často bývají slepené po čtyřech k sobě. Druh je nejedlý.
Ve vlhkých lesních zákoutích, na pařezech u potoků a na odumřelém dřevě listnatých stromů často objevuje pevník korkovitý /Stereum rugosum/. Nejčastěji pokrývá kmínky lísek, olší, buků či habrů a někdy vytváří rozsáhlé, víceleté vrstvy, svědčící o jeho houževnatosti a pomalém růstu. Na stojících či spadlých větvích může tvořit souvislé pruhy či nepravidelné plochy, které připomínají jemně modelovanou kůru stromů.
Plodnice jsou tenké, kožovité a korkovitě tuhé, často rozlité do nepravidelných ploch, s okraji mírně odstávajícími a jemně plstnatými. Povrch rouška se mění od bělavé přes okrovou až po šedavé odstíny, za sucha bývá popraskaný a odhaluje vrstvy dužniny. Podobné druhy jsou, například pevník dubový /Stereum gausapatum/ na dubech či pevník krvavějící /Stereum sanguinolentum/ na jehličnanech. Pevník korkovitý je nejedlý, přesto patří k důležitým článkům rozkladného procesu v lese.
Z opadu jehličí, mezi zbytky šišek téměř skrytých v půdě vyrůstá na podzim i z jara drobná penízečka drobnovýtrusá /Baeospora myosura/. Nejčastěji ji nalezneme na tlejících šiškách smrku, borovice či douglasky, často jen podle hustého trsu kloboučků prozrazujícího, co se pod vrstvou jehličí ukrývá.
Klobouk bývá jen několik milimetrů široký, okrově až šedohnědě zbarvený, za vlhka tmavší, při okraji světlejší. Lupeny jsou nápadně husté, úzké a bělavé, což je dobrý rozlišovací znak vůči podobným penízovkám rodu Strobilurus, které mají lupeny řidší. Třeň je tenký, pružný a na bázi kořenující, pevně spojený se šiškou.
Dužnina je velmi tenká, s nevýraznou vůní i chutí. Druh není jedovatý, avšak pro nepatrnou velikost a nevýznamnou chuť nemá kulinářské využití.
Na kmenech černého bezu, zvláště po deštích a v chladnější části roku, se objevují hnědavé pružné útvary připomínající lidské ucho. Boltcovitka bezová /Auricularia auricula-judae/ roste celoročně, nejhojněji od podzimu do jara, jednotlivě i v trsech, převážně na mrtvém dřevě bezu, ale i na jiných listnáčích.
Plodnice jsou 3–10 cm široké, pružné a vrásčité, za vlhka měkké a lesklé, za sucha tmavnou a tvrdnou. Dužnina je chrupavčitá, po namočení znovu ožívá.
Houba je jedlá a ceněná zejména v asijské kuchyni pro svou křupavou konzistenci. Před použitím je vhodné ji krátce povařit; dobře se také suší. Obsahuje řadu bioaktivních látek a tradičně se využívá k podpoře imunity i krevního oběhu.
Při sběru dbáme na zdravé plodnice nepokryté zelenými řasami. Méně zkušený houbař ji může zaměnit za některé řasnatky rostoucí na tlejícím dřevě.
Z hub oddělení Ascomycota bylo možné pozorovat ohnivec rakouský /Sarcoscypha austriaca/.
V předjaří, kdy les ještě působí ospale a mezi zbytky sněhu se teprve probouzí první život, zazáří na tlejícím dřevě listnáčů karmínově červené misky ohnivce rakouského. Roste jednotlivě či v malých skupinách, nejčastěji na padlých větvích vrb, javorů nebo olší, často skrytý v mechu a vlhkém listí. Někdy se vyvíjí i pod sněhem a objeví se až po jeho roztání.
Plodnice jsou číšovité, 1–8 cm široké, uvnitř sytě červené, na vnější straně bělavé až krémové a jemně pýřité. Okraj bývá u mladých kusů podvinutý. Dužnina je bělavá s tenkou červenou vrstvou na vnitřní straně.
Podobný je ohnivec šarlatový /Sarcoscypha coccinea/ či ohnivec jurský /Sarcoscypha jurana/, které lze spolehlivě odlišit především mikroskopicky. U nás je tento druh spíše obdivovaný než sbíraný.
Na tenkých, odumřelých větvičkách jedlí a borovic se během jara i podzimu objevují drobné oranžové mističky, které při bližším pohledu prozradí svou pravou podobu. Brvenka drobná (Lachnellula subtilissima) roste saprofyticky na jehličnatém dřevě, často v chladnějších a vlhčích polohách, kde ji lze nalézt od časného jara až do pozdního podzimu.
Plodnice jsou velmi malé, sotva několik milimetrů široké, pohárkovité až terčovité. Vnitřní strana je žlutá až žlutooranžová, zatímco vnější povrch lemuje hustý bílý „chlupatý“ okraj, patrný zejména při použití lupy. Třeň je kratičký, někdy téměř neznatelný.
Podobně mohou na jedlovém dřevě růst i Brvenka číškovitá /Lachnellula calyciformis/ či Brvenka francouzská /Lachnellula gallica/,
které se liší velikostí a drobnými znaky. Brvenka drobná je nejedlá, avšak pro pozorného mykologa nebo milovníka přírody je prostě půvabná.
V rozrytých místech od lesní zvěře v okolí borovic nebo smrků, můžeme objevit záhadnou tuhou houbu kulovitého tvaru.
Jelenka obecná /Elaphomyces granulatus/ vytváří své plodnice skrytě, několik centimetrů pod povrchem půdy. Vyskytuje se po celý rok, přesto většina nálezů připadá na pozdní léto a podzim.
Plodnice jsou 1,5–4 cm široké, nepravidelně kulovité, na povrchu hnědavé a jemně bradavčité, často obalené zeminou. Pod povrchem se nachází bělavá vrstva, na řezu lehce narůžovělá. Vnitřek je zpočátku světlý a pevný, postupně tmavne do hnědočerna a v době zralosti se rozpadá na černý výtrusný prach.
Na jelenkách může parazitovat nápadná Housenice cizopasná /Elaphocordyceps ophioglossoides/. Záměna je možná s jinými druhy rodu, například s Jelenkou drsnou /Elaphomyces muricatus/. Jelenky jsou pro člověka nepoživatelné.
K drobným, avšak pravidelným zimním nálezům patří kornice otrubičnatá /Encoelia furfuracea/ nenápadná vřeckovýtrusá houba vyrůstající na větvích listnáčů. Její plodnice jsou 5–15 mm široké, zprvu uzavřené, duté a obvykle oválné. Později se nepravidelně miskovitě otevírají a v dospělosti bývají na okraji třepivé až rozpraskané.
Vnitřní plodná vrstva (hymenium) je hladká, rezavě hnědá až tmavě hnědá a zpravidla výrazně tmavší než vnější část plodnice. Ta je světle okrová až rezavá, nápadně otrubičnatá až strupatá, což je důležitý určovací znak. Dužnina je tenká, za vlhka kožovitá, za sucha tuhá. Plodnice často prorážejí kůru a ve shlucích bývají vzájemně stlačené.
Roste poměrně hojně od listopadu do dubna, jednotlivě i v menších skupinách, především na odumřelých větvích a kmíncích lísky, méně často olše či jiných listnáčů. Nezřídka se objevuje i na větvích dosud připojených ke kmeni. Svým růstem přispívá k postupnému rozrušování a odlupování kůry substrátu.
Záměna připadá v úvahu s dalšími druhy rodu Encoelia či s drobnějšími kornicemi z příbuzných rodů, například s druhy komplexu kornice svazčité. Ty však mívají obvykle menší plodnice nahloučené do hustších trsů. Pro spolehlivé určení je důležitá znalost substrátu a v některých případech i mikroskopické znaky.
Kornice otrubičnatá je drobná a nenápadná, avšak při pozorném pohledu patří k charakteristickým zimním druhům našich listnatých porostů.
Na zemi tlejících jehnědách olší, ještě vlhkých po zimě se již od února objevuje drobná, ale půvabná houbička – /Ciboria amentacea/ - česky jehnědka olšová. Vyrůstá ve skupinách, přesto snadno uniká pozornosti, neboť její plodnice měří jen několik milimetrů.
Klobouk je zprvu téměř kulovitý, později polokulovitý až ploše rozložený, rezavohnědý až okrový, s hladkou plodnou vrstvou a bělavě ojíněným vnějškem. Okraj bývá zpočátku jemně vločkatý. Třeň je tenký, křehký, často zakřivený a barevně ladí s kloboukem. Dužnina má voskovitou konzistenci.
Růst této časně jarní houby je pomíjivý – s příchodem teplejších dnů rychle mizí. Podobné druhy rodu Ciboria se odlišují především substrátem a mikroskopickými znaky, proto je znalost podkladu při určování zásadní.
A jako poslední tu mám krásnou houbu lichenizovanou – tedy lišejník.
Malohubka plšivková /Baeomyces rufus/
Tento pozoruhodný lišejník, který spojuje houbové a řasové části do jednoho organismu, roste poměrně hojně od nížin až do horských oblastí, nejčastěji na obnažené, jílovité či písčité půdě, na kořenových nábězích stromů nebo na zastíněných křemičitých kamenech. Vytváří souvislé zelenošedé povlaky složené z drobných šupinek, které mohou pokrývat i větší plochy.
Z této stélky vyrůstají štíhlé, několik milimetrů vysoké stopky zakončené drobnými hnědavými až rezavými plodničkami. Svým tvarem mohou připomínat jakoby zmenšenou podobu patyčky rosolovité. Druh se rozmnožuje nejen výtrusy, ale i drobnými útvary ze stélky, které obsahují jak houbovou, tak řasovou složku.
Podobná je malohubka růžová /Dibaeis rosea/, lišící se růžově zbarvenými plodničkami. Malohubka plšivková je zajímavým zástupcem lišejníků, který potěší zejména pozorného pozorovatele.
U takových druhů si člověk uvědomí, že příroda má vždy něco navíc, a že každý objev je malý poklad, kvůli kterému se vyplatí zastavit a dívat se.
A samozřejmě v tomto období nesmí chybět druhy jako penízovka sametonohá.
Ať Vám březnové lesy ukážou první houbové poklady. Objevujte a radujte se z každého nálezu a užívejte si probouzející se přírodu. Přeji Vám mnoho zajímavých nálezů, příjemné putování lesem a ať Vám každý houbový objev připomene krásu přírody a radost nejen z houbaření.