Houby v říjnu 2025

Říjen přinesl spíše sychravé a proměnlivé počasí bez výraznějšího projevu babího léta. Měsíc začal pod vlivem tlakové výše nad severovýchodní Evropou, která k nám přiváděla studený vzduch. Noci byly chladné až mrazivé, teploty místy klesaly pod bod mrazu a objevovaly se mlhy. Postupně se střídaly oblasti vysokého a nízkého tlaku, což přinášelo časté změny – od jasných a slunečných dnů až po oblačné a deštivé období. Po polovině měsíce se krátce oteplilo díky jižnímu proudění, avšak kolem 19. října přišla výrazná ochlazení s ranními mrazy až −6 °C. Závěr měsíce se nesl ve znamení větrného a chladného počasí s častými přeháňkami, kdy denní teploty sotva dosahovaly 10 °C. Celkově byl říjen teplotně průměrný, ale převážně vlhký a větrný.

Určování hub bylo tentokrát jednodušší, protože mi některé druhy určil předseda MKJ Ing. Jiří Burel ještě před zahájením výstavy. Druhy, u nichž jsem si nebyl jistý, jsem mu totiž nenápadně podstrčil k určení.

Protože se v poslední době snažím řadit druhy podle jejich příbuznosti, začínám tentokrát drobnou lakovkou. Lakovka obecná /Laccaria laccata/ patří do čeledi lanýžovcovitých /Hydnangiaceae/. Ačkoliv název evokuje blízkost lanýžů z čeledi /Tuberaceae/, s lanýži nemá přímou příbuznost. Lakovky jsou nenápadné krásky podzimních lesů, které se spokojí téměř s jakýmkoli stanovištěm – rostou pod smrky i duby, na vlhkých lesních cestách i travnatých pasekách. Nevadí jim ani kyselé, ani zásadité půdy, a často se objevují ve větším množství po deštích. Klobouk lakovky obecné je široký do čtyř centimetrů, mění podle vlhkosti barvu – za deště bývá růžově až červenohnědý, za sucha světlý, téměř okrový. Lupeny jsou řídké a narůžovělé, třeň vláknitý a často dutý. Dužnina je tenká, bez výrazné vůně či chuti. Jde o jedlý, i když nenápadný druh, který se hodí spíše do směsí hub. Sbírají se hlavně kloboučky, protože třeně bývají tuhé a vláknité.

Ryzec smrkový /Lactarius deterrimus/ je nápadně zbarvená houba jehličnatých lesů, spjatá výhradně se smrkem, s nímž vytváří mykorhizu. Nejraději vyrůstá v mladších smrčinách, v mechu, trávě či na lesních okrajích a cestách, často v početných skupinách. Plodnice se objevují od července až do listopadu, nejhojněji po vydatných deštích. Klobouk bývá široký až 15 cm, v mládí sklenutý, později nálevkovitý, s povrchem matným až lehce lepkavým. Zbarvení je výrazně mrkvově oranžové, místy se zelenými skvrnami. Lupeny jsou oranžové, po doteku zelenají, zelenání dužniny po poranění nebo stářím není znakem zkažení – jde o přirozenou chemickou reakci látek obsažených v mléku houby. Třeň bývá dutý a zbarvený podobně jako klobouk. Dužnina je křehká, mírně kořenitá, s příjemnou vůní připomínající čerstvou mrkev. Oranžové „mléko“ (latex) slouží houbě jako obrana proti hmyzu a plísním. Po poranění reaguje s kyslíkem, proto se zbarvuje do vínově červené až zelené. Ryzec smrkový je výborná jedlá houba, ceněná pro svou barvu, vůni i chuť. Hodí se k opékání, dušení i nakládání do octa. Všechny ryzce ronící oranžové mléko jsou jedlé, takže se jej nemusí obávat ani méně zkušení houbaři.

Šafránka červenožlutá /Tricholomopsis rutilans/ je nápadně zbarvená houba, která si vybírá staré pařezy a kořeny jehličnanů, zejména smrků a borovic, a méně často roste i pod listnáči. Objevuje se od července do listopadu, jednotlivě nebo v menších skupinách, často na tlejícím dřevě. Klobouk dorůstá 4–14 cm, zpočátku kuželovitě vyklenutý, hustě pokrytý červenými až purpurově hnědými šupinkami. S věkem se klobouk ploše rozkládá, šupinky řídnou a žlutá podkladní barva se stává výraznou. Lupeny jsou zlatožluté, nízké, středně husté a mírně vykrojené ke třeni. Třeň je válcovitý, plný, světle žlutý, místy jemně červeně vločkatý. Dužnina je tuhá, zlatožlutá, s mírně nakyslou chutí a nevýraznou vůní. Výtrusný prach je bílý. Dříve byla považována za jedlou houbu nižší kvality a často se zpracovávala nakládáním do octa. Moderní výzkumy však odhalily přítomnost látek s ne zcela doloženými toxikologickými účinky, proto se její sběr k jídlu nedoporučuje.

Penízovka kuželovitá /Rhodocollybia butyracea f. asema/ je houba, která se objevuje hojně od srpna do prosince ve všech typech lesů – jehličnatých, listnatých i smíšených. Roste jednotlivě, ve skupinách, v kruzích nebo pruzích, nejčastěji na půdě bohaté na humus, vzácně i na tlejícím dřevě. Je ceněná zejména pro svou pozdní dobu růstu, kdy jiné houby už nerostou. Klobouk dorůstá 3–8 cm, zpočátku zvoncovitý, později sklenutý až plochý, s nízkým středovým hrbolem. Barva se mění od šedohnědé po šedou, za sucha výrazně vybledá. Okraj je ostrý, v mládí mírně podvinutý. Lupeny jsou bílé až světle krémové, středně husté a krátce připojené ke třeni. Třeň je kuželovitý, nahoře světlejší, později dutý, povrch hladký. Dužnina je pružná, bělavá až krémová, chuť i vůně nevýrazné. Penízovka kuželovitá je jedlá a všestranně použitelná v kuchyni. Častou zaměnitelná může být za penízovku máslovou, která má ale tmavší červenohnědý klobouk a roste spíše v jehličnatých lesích. Díky masovému výskytu na podzim patří mezi houby oblíbené i méně zkušenými houbaři.

Vláknice zemní fialová /Inocybe sublilacina agg./

Syn.: Inocybe geophylla var. lilacina p.p. non. s. 

orig. (Tento zápis je typický pro taxonomické a mykologické publikace. Je to vlastně precizní způsob, jak říct: „Některé houby, které dříve byly označovány tímto jménem, dnes přiřazujeme k našemu druhu, ale autor, který název původně popsal, myslel trochu něco jiného.“)

Tedy vláknice zemní fialová patří mezi drobné, svým zbarvením zajímavé houby, které se objevují hojně od srpna do listopadu v listnatých i jehličnatých lesích. Nejčastěji ji najdeme ve skupinách na výživnějších půdách, často pod smrky či borovicemi, podobně jako známější vláknici zemní. Tento druh je součástí složitého evropského komplexu Inocybe, který stále čeká na přesnější taxonomické vymezení. Klobouk dorůstá 10–40 mm, má zvoncovitý až téměř plochý tvar, s jemným fialovým zbarvením. Lupeny jsou téměř volné, zprvu bělavé, později světle okrové až žlutohnědé, s bílým vločkatým ostřím. Třeň je válcovitý, 15–20 × 2–6 mm, často ztlustlý u báze, nahoře ojíněný až chloupkatý. Dužnina a lupeny mohou být bělavé nebo jemně fialové. Ovšem plodnice jsou velmi podobné vláknici zemní, která je celá bílá, liší se jen fialovým zbarvením klobouku a třeně, které ve stáří vybledá. 

Podobně jako vláknice zemní je pravděpodobně jedovatá a může obsahovat toxické látky, proto se její sběr k jídlu nedoporučuje. I když není jedlá, vláknice fialová zaujme svou půvabnou fialovou barvou a potěší oko každého, kdo se rád prochází lesem.

Přikládám i „klasickou“ bílou vláknici zemní /Inocybe geophylla/.

Pavučinec míhavý /Cortinarius vibratilis/ je nápadně zbarvená houba, jejíž oranžový klobouk krásně kontrastuje s tmavozeleným mechem. Objevuje se od srpna do října v jehličnatých lesích, zejména pod smrky a jedlemi, na kyselých půdách. Roste roztroušeně a patří mezi poměrně obtížné druhy pavučinců z podrodu /Myxacium/. Tento druh je typický svou výraznou hořkostí, což spolu s chemickými reakcemi dužniny a pokožky klobouku pomáhá přesnému určení. Klobouk dorůstá 20–60 mm, zpočátku polokulovitý, později ploše sklenutý až plochý, někdy se širokým středovým hrbolkem. Pokožka je hygrofánní, za vlhka slizká, meruňkově žlutooranžová, při zasychání světle žlutookrová. Pavučinka je bělavá. Lupeny jsou bělavé, později krémové až našedlé. Třeň je válcovitý nebo mírně kyjovitý, 30–70 × 5–10 mm, bělavý, brzy žloutnoucí, pod slabým páskem slizký. Dužnina je žlutookrová, vůně nasládlá, chuť výrazně hořká. Pavučinec míhavý je nejedlý a jeho sběr k jídlu se nedoporučuje. Přesto svým nápadným vzhledem doplňuje barevnou a druhově bohatou paletu podzimních jehličnatých lesů.

Mezi známé a snadno rozpoznatelné houby patří hnojník obecný /Coprinus comatus/, jenž je ceněný především pro chutné mladé plodnice. Vyrůstá hojně od června do října na loukách, pastvinách, rumištích, parcích, zahradách a travnatých okrajích lesů, často na hnojených stanovištích a v malých či velkých skupinách. Klobouk má protáhle vejčitý až zvoncovitý tvar a je pokrytý měkkými šupinami, které jsou bělavé až nahnědlé. Válcovitý třeň je vláknitý, bílý a dorůstá až 20 cm. Lupeny jsou v mládí bílé, později růžové a velmi rychle černají a roztečou se, což je typická vlastnost této houby. Hnojník obecný je jedlý, ale sbírají se pouze mladé plodnice, které je nutné zpracovat co nejdříve po sběru. Dříve byl zařazen mezi tržní houby, nicméně od roku 2021 byl z tohoto seznamu odebrán kvůli možné interakci s alkoholem, která může vyvolat lehký antabusový efekt. Příbuzné druhy, jako hnojník inkoustový nebo třpytivý, obsahují koprin, který tuto reakci způsobuje.

Hvězdovka brvitá /Geastrum fimbriatum/ - tento nápadný, avšak nejedlý druh z čeledi hvězdovkovitých rozkvétá na lesní půdě jako malá hvězda mezi jehličím, objevuje od července do listopadu v listnatých i jehličnatých lesích, parcích či křovinách, často na písčitých a mechatých stanovištích. Upřednostňuje sušší místa, zejména pod smrky, a někdy roste ve skupinách. Mladé plodnice mají kulovitý tvar a tmavohnědou barvu, později se vnější obal roztrhne do 5–8 cípů a houba se rozevře do typického hvězdicovitého tvaru o průměru až 6 cm. Uprostřed leží kulovitý teřich, hladký a přisedlý, který při dozrání uvolňuje světle hnědý výtrusný prach otvorem na vrcholu zvaným perithecium. Hvězdovka brvitá patří k hojnějším zástupcům rodu Geastrum a staré plodnice lze často nalézt i dlouho po sezóně. Od podobné hvězdovky červenavé /Geastrum rufescens/ se liší menšími rozměry a chybějícími červenými odstíny.

Černorosol uťatý /Exidia truncata/. Tento druh černorosolu se objevuje nejčastěji v chladnějším a vlhkém období roku – od podzimu do časného jara, někdy i během mírné zimy. Upřednostňuje odumřelé větve a kmeny listnatých stromů, zejména dubů, lísek a lip, kde vytváří drobné skupinky plodnic, které se však vzájemně nesrůstají. Plodnice jsou 2–6 cm široké, v mládí polokulovité, později zploštělé až mušlovité, rosolovité, hnědočerné až černé barvy. Povrch je hladký, lesklý, často s drobnými bradavkami, spodní strana bývá matná a jemně plstnatá. Dužnina je pružná, tuhá a za sucha sesychá, po navlhnutí opět oživí. Výtrusný prach je kupodivu bílý. Černorosol uťatý je druhem nejedlým, ale pozoruhodným svým vzhledem i schopností přežívat a regenerovat po vyschnutí.

Klihatka černá /Bulgaria inquinans/ – tento nezaměnitelný druh vřeckovýtrusné houby se objevuje od léta do zimy, nejčastěji na odumřelém dřevě listnáčů – zejména dubů, buků a olší. Upřednostňuje vlhčí stanoviště, kde tvoří skupiny tmavých, rosolovitých plodnic pevně přirostlých k prasklinám kůry. Mladé plodnice jsou kulovité až kyjovité, později se rozevírají do terčovitého tvaru o průměru 1–5 cm. Vnitřní plocha je leskle černá a na dotek zanechává trvalé tmavé skvrny, zatímco vnější strana bývá rezavohnědá a jemně plstnatá. Dužnina je pružně rosolovitá, po vyschnutí tvrdá až kožovitá.

Klihatka černá vyrůstá často na čerstvě padlých kmenech, kde se podílí na pozvolném rozkladu dřeva. Přestože je obvykle uváděna jako nejedlá, dříve se objevovaly i pokusy o její kuchyňské využití – například jako netradiční přísada do zeleninových pokrmů.

Ucháč čepcovitý /Gyromitra infula/ je o něco vzácnější vřeckovýtrusná houba z čeledi desticovitých, objevující se převážně na podzim. Roste roztroušeně v jehličnatých i smíšených lesích, nejčastěji na tlejících zbytcích smrků a jedlí, někdy i listnáčů. Plodnice vyrůstají jednotlivě či v menších skupinách z dřevních zbytků zanořených v půdě, často ve vyšších polohách. Plodnice dosahují výšky 5–20 cm, s kloboukem nepravidelně zprohýbaným do laloků či cípů, připomínajících kapuci. Povrch je lysý, vrásčitý, zbarvený do světle až červenohněda, dužnina je křehká a bez výrazné vůně. Třeň je dutý, bělavý až fialově hnědý. Přestože býval ucháč čepcovitý dříve označován za jedlý, obsahuje proměnlivé množství toxinu gyromitrinu a jeho konzumace se dnes nedoporučuje. Vzhledem k vzácnosti i možné jedovatosti je vhodnější ponechat jej k pozorování v přírodě.

Po změně času se odpoledne stmívá dříve a času na podzimní toulky za houbami tak ubývá. Příroda však tuto ztrátu bohatě vynahrazuje svou proměnou – lesy hrají teplými barvami a vůně vlhké půdy i opadaného listí vytváří nezaměnitelnou podzimní atmosféru.

Přeji všem houbařům příjemné chvíle v lese a spoustu krásných podzimních zážitků. Buďte zdrávi!