Houby v říjnu 2024

Měsíc říjen se ukázal jako teplotně nadprůměrný, přičemž srážky zůstaly mírně pod průměrem. V první polovině října nás potěšily příjemné dny s denními teplotami dosahujícími přibližně 15 °C, přičemž v některých oblastech dokonce stoupaly až k 20 °C, a to díky babímu létu. Ranní mlhy obklopovaly krajinu, zakrývaly podzimní barvy a dodávaly vzduchu lesní vůni.  Na přelomu září a října jsme zažili chladnější a proměnlivé počasí, obohacené občasnými dešti a inverzemi.

Konec měsíce potvrdilo ustálení počasí s příchodem slunečných dní, ale denní maxima se udržela na pouhých 10 °C, což se projevilo tak, že podzimní klima zůstalo spíše chladné a melancholické.

Je fajn prožívat podzim, kdy houbaři sbírají hřiby, bedly a václavky a spoustu dalších hub, a na lesních odpočívadlech je plno návštěvníků. Hub je všude dost a musíme si užít každou chvíli, než toto období skončí. I při omezených možnostech se mi podařilo najít několik zajímavých druhů. Budu se věnovat především těm, které se v košících příliš neobjevují, ale přesto mají své kouzlo a místo v přírodě.

Pavučinec různý /Cortinarius varius/ se vyskytuje v jehličnatých lesích, spíš na zásaditých půdách. Nejvíce roste od července do října. Klobouk houby má průměr 5–10 cm, je polokulovitě tvarovaný, později se rozprostírá až do ploché podoby nebo je lehce vmáčlý, s tenkým okrajem. Jeho barva se ve středu pohybuje od žlutookrové a žloutkové, která může být červenohnědá až po zlatohnědou ve stáří. Na okraji je světlejší a lesklý, za sucha je mírně matný. Lupeny jsou husté, často s mělce vykrojenými okraji u třeně. Jsou tenké, pomněnkové barvy, přecházející do okrově skořicové, s jemně vroubkovaným ostřím. Výtrusy mají bledě rezavě hnědou barvu a mandlovitý tvar. Třeň je plný, kyjovitě ztloustlý u báze, v mládí krátký, později až 10 cm dlouhý, s bílým, na špičce namodralým povrchem. Ve spodní části je žlutavě krémový a později žlutookrový. Na třeni se nachází bílá pavučinka, která může být světle nafialovělá nebo rezavě hnědá. Dužnina houby je pevná, jemná a kompaktní. Klobouk je bílý s mírným žlutým nádechem, třeň je vláknitý se žlutavým odstínem. Pavučinec voní slabě a má příjemnou chuť. I když je považován za jedlý, konzumace pavučinců se obecně nedoporučuje, protože mohou být potenciálně nebezpečné.

Čirůvka lesklá /Tricholoma pseudonictitans/ je houbou s kloboukem, který dosahuje průměru 30 až 70 mm. Má tvar klenutého kužele nebo zvonku, je masitý a postupně se roztáhne. Jeho barva je hnědá nebo rezavě hnědá, s tmavším středem, a i v suchém stavu zůstává lesklý. Okraj klobouku je dlouho ohnutý a jen velmi mírně vroubkovaný, přičemž pokožku je možné sloupnout až do dvou třetin jeho poloměru. Lupeny této houby jsou středně husté, s občasnými lupénky, měřící 4 až 8 mm. U třeně jsou vykrojené a na koncích zoubkované, původně mají smetanovou nebo světlou okrovou barvu, která později přechází do rezavě hnědých skvrn. Třeň je válcovitého tvaru, dosahující rozměrů 40 až 80 mm na výšku a 7 až 20 mm na šířku. V dolní části bývá často rozšířený a jeho barva je rezavě okrová, zatímco v mládí je horní část téměř smetanová. Dužnina je tuhá, v barvě klobouku a třeně bělavá, přičemž nad lupeny je nažloutlá a ve spodní části třeně má žlutohnědou barvu. Vůně je slabě moučná a chuť má lehce nahořklý nádech. Výtrusný prach je bílý. Houba roste od srpna do října, zejména pod smrky a jedlemi, obvykle v bohatých skupinách v mokřejších lokalitách a kyselých půdách. Tato houba není jedlá a při hledání podobných druhů je důležité sledovat jejich ekologii.

Tmavobělka obecná /Melanoleuca melaleuca/ - klobouk má průměr 3–10 cm, je světle hnědý až tmavě hnědý, občas s jemným šupinkováním. Při vlhku bývá lepkavý a lesklý, v suchu je matný a trochu připomíná starou kůži. Lupeny jsou bílé až krémové, volné nebo jen mírně přirostlé k třeni. Třeň je vysoký 4–10 cm, válcovitý, v mládí plný, později dutý. Barva třeně je bílá nebo světlehnědá, u báze může být trochu ztlustlý. Tmavobělka je obecně považována za jedlou, avšak její dužnina má slabou vůni a chuť, která není výrazná. Výtrusný prach je bílý nebo velmi světlý. Tmavobělka obecná roste v trávě v lesích, parcích a na loukách. Preferuje vlhčí půdy. Objevuje se v průběhu léta a podzimu. Tento druh je relativně běžný v různých typech lesů, od smíšených po listnaté. Tmavobělky obecně mohou být obtížně rozlišitelné od jiných druhů v rámci rodu Melanoleuca, a to kvůli podobnosti v barvě a tvaru.

Už ne zrovna nejčerstvější, a proto nevynikne její půvab, byla křehutka vodomilná /Psathyrella piluliformis/. Je to houba, kterou lze najít od srpna do listopadu, především na odumřelém dřevě listnatých stromů, jako jsou buk, dub nebo habr, vzácněji také na jehličnanech. Tato houba se běžně vyskytuje v lesích a občas i v městských parcích, kde roste většinou ve skromných trsech. Často nám připomene, že i to, co zůstává ve stínu, má svůj tichý půvab. Klobouk křehutky má velikost 20–60 mm, je silně hygrofánní, což znamená, že jeho barva se mění podle vlhkosti. Může být žlutohnědý až kaštanový, přičemž v mladí může mít na sobě bělavé zbytky závoje. Lupeny houby začínají světlou, téměř bělavou barvou, která však postupně ustupuje tmavějším odstínům hnědi. Třeň houby je vláknitý, dutý a dosahuje délky až 100 mm. Na bázi bývá často nahnědlý a pokrytý bílou plstí. Dužnina je velmi křehká, bledá a průsvitná, s nevýraznou vůní a slabě nahořklou chutí. Výtrusný prach je tmavě hnědý. Křehutka vodomilná je jedlá, ale kvůli své křehké konzistenci není příliš vyhledávána. Může být zaměněna za jiné druhy z rodu křehutek, zejména křehutku čokoládovou.

Sametovka útlá /Conocybe tenera/ je houbou charakterizovanou relativně velkými plodnicemi, hnědým kloboukem a často dvoubarevným třeněm. Klobouk má průměr 10–45 mm, tvarově se pohybuje od sklenutého po tupě kuželovitý, a je hygrofánní- za vlhkého počasí se barví do tmavě hnědých tónů, prokládaných rezavými nebo oranžovými nádechy. Do dvou třetin poloměru je zřetelně rýhovaný, přičemž při vysychání tyto rýhy postupně mizí a barva klobouku se mění na okrově hnědou až šedohnědou. Lupeny jsou středně husté, v mladém stádiu světle hnědé, později přecházejí do rezavě hnědé. Třeň je válcovitého tvaru, měří 35–100 x 1–3 mm, někdy s výraznou hlízou o šířce až 6 mm. Je pokrytý jemným povlakem, horní část je světlejší a od báze se barva postupně mění na hnědočernou. Dužnina je tenká a většinou odpovídá barvě plodnice, nevykazuje výraznou vůni ani chuť. Výtrusný prach je rezavě hnědý. Tento druh roste v trávě nebo na spadaném listí listnatých a jehličnatých stromů, občas se objevuje i na spáleništích. Existuje několik podobných druhů, proto je pro jejich určení často nutné mikroskopování.

Helmovka krvonohá /Mycena haematopus/ je běžný druh helmovky, který se nachází na mrtvém dřevě listnatých stromů, především buku a javoru. Klobouk má průměr 10–30 mm a tvar kuželovitý až zvoncovitý v mládí pokrytý jemným plstnatým povrchem, který se později stává hladkým. Jeho okraj je roztřepený a barva se pohybuje od růžově hnědé po masovou, přičemž střed klobouku bývá tmavší. Lupeny jsou bílého až růžově krémového odstínu, s červenými skvrnami ve stáří a jsou připojeny k třeni zoubkem. Ostří lupenů je jemně červenohnědé, zejména na okraji klobouku, a obvykle jich bývá 18–25 dosahujících k třeni. Třeň je válcovitý, měří 1–3 x 40–80 mm, je dutý a má podobnou barvu jako klobouk, přičemž na bázi má bílé chloupky. Dužnina má bílošedou až šedočervenou barvu a při poranění uvolňuje červenohnědou tekutinu stejně jako třeň. Vůně a chuť jsou jemně ředkvové. Výtrusný prach je bílý. Tento druh roste od května do října, a to buď jednotlivě, nebo ve skupinách o 5–15 plodnicích na tlejících pařezech a kmenech listnatých stromů, jako jsou jasan a olše, přičemž je častější ve středních a vyšších polohách. Při poranění vylučuje hnědočervené mléko.

Helmovka hnědobřitá /Mycena olivaceomarginata/ je houba s olivově hnědými až šedohnědými plodnicemi, které se často skrývají v trávě mimo les. Klobouk má průměr 5–25 mm, je kuželovitý nebo zvoncovitý, hygrofánní a je prosvítavě rýhovaný směrem ke středu. Jeho barva se může lišit od tmavě hnědé po olivovou, někdy s nádechem růžové či červené. Lupeny jsou zpočátku bělavé, později šednou, a mají na ostří hnědavý či olivový nádech. Třeň houby dosahuje délky 20–80 mm a je zbarven šedě, šedoolivově či žlutoolivově, s jemným ojíněním pod kloboukem, na bázi porostlé jemnými bílými vlákny. Dužnina je tenká a křehká, s nevýraznou chutí a vůní, někdy mírně nitrózní. Výtrusný prach je krémové barvy. Tato houba roste od srpna do listopadu, obvykle ve skupinách, a je rozšířená na loukách, v parcích nebo městských trávnících, zejména po deštích, a to i na sušších místech.

Dřevokaz rosolovitý /Phlebia tremellosa/ je houba s rozlitými, polokloboukatými až kloboukatými plodnicemi, které dosahují velikosti 40 až 150 mm a tloušťky 3 až 4 mm. Klobouk, pokud je vytvořen, má polokruhovitý tvar, odstává od substrátu a je pružný, s masitě rosolovitou až měkce kožovitou strukturou. Povrch klobouku je sterilní, obvykle bílé nebo krémové barvy, někdy narůžovělý, hustě plstnatý a chlupatý, často s vlnitým okrajem. Klobouky bývají uspořádány těsně vedle sebe nebo nad sebou a mohou splývat. Rouško houby se rozprostírá jako jemná síť žilek, paprskovitě se vinoucích či zvlněných, proplétajících se do vzoru připomínajícího labirint. Barva rouška se mění od okrové přes oranžovou až po červenorezavou. Dužnina houby je měkká, rosolovitá a chrupavčitá, výtrusný prach má bílou barvu. Dřevokaz rosolovitý roste celoročně, ale nejvíce ho lze nalézt na podzim, především na pařezech a odumřelých kmenech listnatých stromů, hlavně bříz a buků. Upřednostňuje vlhké a stinné lesy a způsobuje bílou hnilobu dřeva. Tuto houbu je těžké zaměnit s jinými druhy, ačkoliv některé žilnatky mohou být podobné. V kuchyni je neupotřebitelná.

A objevovali se i vřeckovýtrusé druhy.

Řasnatka lesní /Peziza arvernensis/ je tajemná kráska s plodnicemi typu apothecium, které dosahují šířky 30–120 mm, někdy až 200 mm. Zpočátku mají miskovitý tvar, ale postupně se stávají nepravidelnými, zvlněnými a na okrajích zubatými či popraskanými. Vnitřní strana plodnice, kde se nachází hymenium, je hladká nebo lehce vrásčitá, hnědé až okrově hnědé barvy, někdy s nádechem olivově zelených tónů. Vnější část plodnice je světlejší a jemně plstnatá. Třeň je velmi krátký, často jen naznačený, a má krémovou barvu, která je světlejší než zbytek plodnice. Dužnina je křehká a nemá výraznou vůni ani chuť. Výtrusný prach je bílý. Řasnatka lesní roste ve vlhkých zákoutích na rozkládajících se zbytcích dřeva, především pod buky. V některých oblastech je velmi hojná, zatímco jinde se vůbec nevyskytuje. Objevuje se od pozdního jara do podzimu, přičemž jarní výskyty jsou častější. Často roste ve větších skupinách, ale může se objevit i samostatně. Pro správné určení je nutné mikroskopické prozkoumání.

Zaujala mě také drobná roztomilá, asi milimetrová houbička v trávě, která připomínala číšoveček (?). Na první pohled vypadala jako stopkatá apothecia nějaké vřeckovýtrusé houby. Od nich se však lišila tím, že plodničky rostly obráceně – kalíšky směřovaly k zemi.

Už se objevují i strmělky mlženky, tímto zdravím Boženku P. z MKJ :).

Milí přátelé, houbaři, přeji Vám bohatou úrodu krásných a zdravých hub! Ať Vám v lese svítí slunce a cesta Vás zavede k těm nejlepším místům. Nezapomeňte si užít každou chvilku strávenou v přírodě a přinést domů nejen plný košík, ale i dobrou náladu a spoustu hezkých vzpomínek.