Houby v listopadu 2025

Listopad začal v teplém jihozápadním proudění s častou teplotní inverzí. V nížinách převládaly nízká oblačnost a mlhy s denními teplotami kolem 10 °C, zatímco ve vyšších polohách bylo slunečno a teploty vystupovaly až k 15 °C. Ve druhé dekádě se postupně přidaly frontální systémy místy s mírným deštěm, ale inverzní charakter počasí přetrvával. K výrazné změně došlo po 18. listopadu, kdy po přechodu studené fronty pronikl do Česka studený vzduch od severu. Noční teploty opakovaně klesaly pod –5 °C, objevoval se sníh i v nížinách a denní maxima byla jen těsně nad nulou. Konec měsíce přinesl chladné počasí s mrazivými rány i celodenními mrazy, místy se sněžením a postupným návratem inverzní oblačnosti.

A jaké houby mi tentokrát příroda odhalila a které se mi připletly do cesty?

Strmělka srostlá /Leucocybe connata/ se objevuje v létě a na podzim na úživných, dusíkem bohatých místech. Najdeme ji v listnatých i jehličnatých porostech, na rumištích či v zahradách, kde často vyrůstá v početných trsech. Plodnice mají bělavý až světle šedý klobouk, který je u mladých jedinců polokulovitý, později plochý či vmáčklý. Lupeny bývají přirostlé, bílé až krémové. Třeň je válcovitý, bílý a na bázi srostlý s ostatními plodnicemi v trsu. Dužnina je bělavá, chrupavčitá, s nakyslou vůní.

Záměna je možná s jedovatými bílými strmělkami, především strmělkou listomilnou nebo s mechovkou obecnou, která však neroste trsnatě. Přestože bývala považována za jedlou, dnes se nedoporučuje ke konzumaci kvůli možným mutagenním látkám. Studie naznačují, že líha srostlá obsahuje látky, které mohou ovlivňovat genetickou informaci buněk. Nevyvolává akutní otravy, ale při časté konzumaci by mohla přispívat například k rozvoji nádorového onemocnění.

Pavučinec hrotitý /Cortinarius acutus/ roste od července do října hojně ve vlhkých jehličnatých lesích, hlavně pod smrky, někdy i v rašeliníku. Plodnice jsou drobné, klobouk 10–20 mm široký, nejprve kuželovitý, později zvoncovitý až sklenutý, často s výrazným středovým hrbolkem. Pokožka je hygrofánní – za vlhka červenohnědá, při zasychání žlutavá. Okraj klobouku u mladých plodnic je ověšen útržky bílého závoje, u dospělých prosvítavě rýhovaný. Lupeny jsou řídké, od světle okrové po rezavě hnědé. Třeň je válcovitý, okrově hnědý, s bílými vlákny závoje. Dužnina je tenká, vůní připomíná jodoform, chuť mírně ředkvová. Pro spolehlivé určení je potřeba houbu mikroskopovat. Podobných pavučinců je mnoho; důležitá je ekologie, vůně a barva dužniny. Plodnice se podobají i plodnicím čepičatek rodu Galerina. Je nejedlý.

Pavučinec skořicový /Cortinarius cinnamomeus/ roste od července do října dosti hojně ve vlhkých jehličnatých lesích, především pod smrky, vzácně i pod jinými jehličnany nebo listnáči. Plodnice mají klobouk široký 20–60 mm, nejprve polokulovitý s podehnutým okrajem, později sklenutý, ploše rozložený až mělce prohloubený, často se středovým hrbolkem. Pokožka je suchá, matná, zejména u okraje plstnatá až jemně šupinkatá, barvy žlutohnědé, olivově hnědé až skořicově červenohnědé; pavučinka je světle žlutá. Lupeny jsou v mládí žlutooranžové, později rezavě hnědé. Třeň je válcovitý, žlutý, s rezavě hnědými vlákny závoje, dužnina olivově žlutá, v bázi šedoolivová, vůní slabě ředkvová, chuť mírná až nahořklá. Podobné druhy zahrnují pavučinec oranžovolupenný a skořicově hnědý lišící se hlavně barvou lupenů a strukturou klobouku.

Kuchyňské využití: Pravděpodobně není jedovatý sám o sobě, je ale „vinen rodem“. Řadí se mezi nejedlé, potenciálně nebezpečné, z praktických důvodů – rod Cortinarius zahrnuje mnoho morfologicky podobných druhů, z nichž některé jsou smrtelně jedovaté. Rozlišit je v terénu bývá obtížné i pro zkušeného mykologa, proto se preventivně označují všechny malé hnědé pavučince jako nejedlé až jedovaté.

Poněkud unavená věkem s vybledlými barvami, byla límcovka modrá /Stropharia caerulea/. Roste od srpna do prosince dosti hojně v listnatých a smíšených lesích, parcích či zahradách, na bohatých úživných půdách. Plodnice mají klobouk široký 20–90 mm, zprvu zvoncovitý, později sklenutý až téměř plochý, někdy se středovým nízkým hrbolkem. Povrch klobouku je v mládí velmi slizký, modrý až zelenomodrý, okraj s řídkými bílými šupinkami, později lysý a okrově vybledlý; pokožku lze sloupnout. Lupeny jsou v mládí světle hnědé až šedohnědé, později tmavě hnědé, někdy s fialovými odstíny, u třeně nejprve přirostlé, později vykrojené. Třeň je válcovitý, zelenomodrý, později hnědnoucí, s bílými vločkami pod prstenem. Dužnina je bělavá, místy namodralá, s mírnou chutí. Podobná je límcovka měděnková, která má na třeni přetrvávající prsten, a límcovka nazelenalá. Jedlá není.

Lakovka ametystová /Laccaria amethystina/ je drobná jedlá houba s půvabnou fialovou barvou – především v lupenech – která roste hojně v listnatých lesích od července do listopadu. Plodnice mají klobouk nejprve vyklenutý, později plochý až vmáčklý, často zvlněný, s tlustými, řídkými lupeny vysokými 3–8 mm, které u starších plodnic bývají zkadeřené. Třeň je úzký, válcovitý, dutý, vysoký 4–8 cm, světlé fialové barvy, obyčejně pokřivený. Dužnina je zprvu nafialovělá, později narůžovělá až bledě hnědavá. Výtrusný  prach má bílý. Lakovka ametystová je jedlá, avšak třeň bývá houževnatý, proto se obvykle konzumují pouze klobouky. Je vhodná pro ozvláštnění jídel, například omáček nebo polévek.

Zrnivka osinková /Cystoderma amianthinum/ je drobná, ale na pohled krásná houba s jemně zrnitým, žlutooranžovým až skořicovým kloboukem, který u mladých plodnic lemují zbytky vela. Lupeny jsou husté a světlé, na třeni úzce připojené. Štíhlý třeň nese pomíjivý prsten; pod ním bývá zbarvený do okrových tónů a jemně šupinatý, nad ním naopak světlejší a vločkatý. Dužnina má slabě zatuchlý pach, takže ji v terénu snadno poznáte i bez řezu. Zrnivka roste od léta do pozdního podzimu na vlhkých, mechatých místech listnatých i jehličnatých lesů, občas i na loukách. Obvyklá forma je nejedlá.

Pařezník obecný /Panellus stipticus/ je drobná, ale nečekaně působivá houba, která dokáže potěšit i překvapit. Nejčastěji ji najdeme na tlejících pařezech a padlých kmenech listnáčů, kde tvoří vějířovité trsy připomínající malé mušle. Klobouky bývají žlutohnědé až skořicové, za vlhka lehce lepkavé a s věkem vrásčité. Lupeny jsou jemné, husté a krémové, třeň krátký a postranní. Dužnina je tuhá a hořká, takže se nehodí do kuchyně, ale své kouzlo nezapře – zejména v noci. Pařezník patří k několika málo bioluminescenčním druhům; slabě světélkují nejen plodnice, ale i mycelium.

V přírodě pomáhá rozkládat tvrdé dřevo, a právě díky svým „silným“ enzymům je dnes předmětem výzkumu. Umí rozkládat některé toxické látky i akumulovat těžké kovy, a proto se zkoumá jeho využití v bioremediaci tj. využití živých organismů – nejčastěji hub, bakterií nebo rostlin – k čištění znečištěného prostředí. Pro nás houbaře tak nejde jen o zajímavý lesní nález, ale i o připomínku toho, jak složitě a moudře fungují lesní ekosystémy.

Kyj rourkovitý /Macrotyphula fistulosa/ je nenápadný, ale velmi elegantní podzimní druh s nápadně štíhlými, dutými plodnicemi. Ty bývají 10–30 cm vysoké a jen 2–10 mm široké, válcovité až slabě kyjovité, na vrcholu zaoblené či uťaté. Zbarvení kolísá od žlutookrové po hnědavou. Hymenium pokrývá horní dvě třetiny povrchu a je hladké. Dužnina je tenká a pružná, bez výrazné chuti i vůně. Výtrusný prach je bílý. Roste od září do listopadu, většinou jednotlivě či v menších skupinách, nejčastěji na drobných tlejících větvičkách listnáčů jako jsou buk, olše, bříza či líska. Vyhovují mu listnaté a smíšené lesy na kyselejších půdách. Někdy to chvíli trvá než si ho oči všimnou, často se ztrácí v záplavě barevného listí, chce to jen trochu trpělivosti a budete překvapeni kde všude se dá zahlédnout.

Plesňák zemní /Thelephora terrestris/ je nejedlá houba, která se vyskytuje hojně ve všech typech lesů od června až do listopadu, někdy i později. Roste na holé zemi, v mechu, na pařezech, větvičkách či hrabance a dokáže se objevit i u mladých stromků a působit na nich škody. Plodnice jsou často kloboukaté, srůstající a tvoří vějířovité až nálevkovité útvary, svrchní strana je vláknitá a rezavě hnědá, okraje světlejší. Spodní část klobouku je bradavičnatá až vrásčitá, šedohnědá. Dužnina je zpočátku měkká, později kožovitá, slabě zemitě voní a má mírnou chuť. Výtrusný prach je hnědý až černohnědý. Plesňák zemní je nenápadný druh, který ale dokáže významně kolonizovat půdu a rostlinné zbytky.

Pro ty, kteří se i v tomto období vydávají sbírat houby, už podél potoků a řek rostou hlívy i penízovky sametonohé. Ovšem po silných mrazech posledních dnů už nejspíš vzaly za své a tak nám zůstaly alespoň obrázky.

Přeji všem houbařům a milovníkům přírody poklidné a krásné adventní dny. Ať Vás obklopuje ticho lesa, klid a jemná vůně jehličí, daleko od vřavy obchodů a shonu vánočních příprav. Užijte si chvíle pohody, zdraví, radosti a štěstí se svými blízkými. Nechte se unést tajemnou krásou přírody a objevujte malé zázraky, které nás každý den obklopují. Ať vánoční svátky přinesou pohodu, teplo domova a lásku těch, kteří jsou Vám nejbližší.