Houby v listopadu 2024
Listopad je měsícem, kdy příroda definitivně ztrácí svůj podzimní šat a připravuje se na příchod zimy. Letos přinesl nejen typické mlhy, deštivé dny a postupné ochlazování, ale také neobvyklé teplotní výkyvy. Začátek měsíce byl překvapivě teplý, s denními teplotami až nad 15 °C, což umožnilo milovníkům přírody ještě naposledy vyrazit na procházky nebo dokončit práce na zahrádkách.
Postupem času se však počasí začalo měnit. Denní teploty klesaly, noční teploty se blížily k bodu mrazu a místy se objevil první sníh, který ale dlouho nevydržel. Typické pro listopad bylo také inverzní počasí, kdy se v nížinách držely chladné mlhy. Závěr měsíce se nesl ve znamení chladnějších teplot mezi 0 až 5 °C, a sněhových přeháněk. I přesto byl tento listopad celkově teplotně nadprůměrný, což z něj udělalo měsíc plný kontrastů – od příjemně teplých dnů až po první nádech zimy. Proměnlivost počasí opět potvrdila, že listopad je opravdovým přechodem mezi podzimem a zimou.
Podzim je obdobím, kdy houbaři mohou objevovat bohatství lesů. A jednou z fascinujících pozoruhodností jsou dřevokazné houby. Tyto houby, rostoucí na živých i odumřelých stromech, hrají klíčovou roli v ekosystému, protože pomáhají rozkládat dřevo a vracet živiny zpět do půdy. Typickými zástupci dřevokazných hub, které lze nyní najít, jsou hlíva ústřičná či penízovka sametonohá. Hlíva ústřičná je nejen zajímavá svým tvarem a barvou, ale také je oblíbená v kuchyni díky své zdravotní prospěšnosti. Penízovka sametonohá, která roste často v trsech na pařezech, je rovněž chutná houba vhodná do polévek, a má obdobné léčebné účinky. Dřevokazné houby nabízejí nejen pohled na neuvěřitelnou rozmanitost přírody, ale také příležitost k zamyšlení nad koloběhem života v lese. Tento podzim je ideální čas se jim věnovat – ať už pro jejich estetickou krásu, ekologický význam, nebo kulinářské využití.
Jistou podobnost s hlívou ústřičnou má pařezník pozdní /Sarcomyxa serotina/. Je to pozoruhodná houba rostoucí v pozdním podzimu, nejčastěji od října do prosince. Její plodnice mají klobouk široký 30–120 mm a vějířovitý či škeblovitý tvar. Zaujme svou proměnlivou barvou – od olivově hnědé, zelené až po žlutozelenou, často lesklý a slizký, za sucha však plstnatý. Lupeny jsou v mládí žlutooranžové, později krémové, sbíhavé na krátký, šupinkatý třeň. Ten bývá zelenožlutý, olivově okrový či žlutooranžový. Pařezník roste na tlejících kmenech a pařezech listnatých stromů, především v mokřejších stanovištích. Plodnice se často objevují ve skupinách či trsech, připomínají některé druhy hlív. Ta však postrádá olivové odstíny klobouku a šupinkatý třeň. Houba je považována za jedlou, ale nižší kvality. Objevují se zprávy o její možné mírné toxicitě a obsahu karcinogenních látek, zároveň jsou však zmiňovány léčivé účinky při jaterních onemocněních. Taxonomicky byla zařazena do různých rodů, v roce 2020 se však stala součástí samostatné čeledi Sarcomyxaceae.
Smolokorka buková /Ischnoderma resinosum/ je nejedlá houba z čeledi hlinákovitých, která roste na odumřelém dřevě listnatých stromů. Nejčastěji ji najdeme na bucích, ale vyskytuje se také na topolech, lípách, habrech nebo javorech. Plodnice se objevují od září do listopadu a ve vysušeném stavu mohou v lese přetrvávat i během zimy. Houba tvoří jednoleté plodnice kloboukovitého nebo polorozlitého tvaru. Klobouk dosahuje šířky 5–25 cm a je přirostlý bokem ke dřevu. Mladé klobouky jsou světle okrové, plstnaté a často na povrchu roní kapky žluté či červené tekutiny. Postupně jejich barva tmavne na rezavě hnědou až černohnědou, přičemž okraje zůstávají světlejší a mohou být zvlněné. Na spodní straně mladých plodnic je povrch hladký, zatímco u starších se tvoří rourky s drobnými bělavými póry, které časem hnědnou. Dužnina houby je zpočátku měkká a pružná, později tvrdne a křehne, přičemž si zachovává světlé zbarvení. Vůně i chuť jsou nevýrazné, což ji činí nevhodnou pro kulinářské využití. Přesto plní v přírodě důležitou roli při rozkladu dřeva.
Šedopórka zakouřená /Bjerkandera fumosa/ je houba, která roste po celý rok, přičemž nejčastěji ji lze nalézt na jaře a na podzim. Funguje převážně jako saprofyt rozkládající mrtvé dřevo listnatých stromů, zejména vrb a topolů, ale občas může žít i paraziticky. Tato houba způsobuje bílou hnilobu dřeva. Plodnice bývají konzolovité a přirůstají bokem k dřevu. Někdy mají plochu rozlitou po substrátu a často vytvářejí shluky, které rostou nad sebou jako tašky. Klobouk dosahuje délky až 15 cm a tloušťky do 4 cm. Jeho okraj je nepravidelně zvlněný. Povrch klobouku je zpočátku sametově plstnatý, postupem času se stává hladký a lysý, s okrovým až rezavě hnědým zbarvením. Rourky jsou krátké, oddělené tmavou linií, s drobnými póry, které se při otlaku zbarvují do hněda. Dužnina je pružná a kožovitá, ale později tvrdne a křehne. Šedopórku zakouřenou lze zaměnit za šedopórku osmahlou /Bjerkandera adusta/, která má tenčí plodnice a šedé póry. Tato houba je nejedlá a nemá v kuchyni praktické využití.
Rezavec lesknavý /Inonotus radiatus/ je houba, která se objevuje od července do listopadu. Vyskytuje se na mrtvém dřevě a příležitostně i na živých stromech, větvích nebo pařezech listnáčů, nejčastěji olší, rostoucích na kyselé půdě v okolí potoků a řek. Jde o běžně rozšířený druh, jehož ztvrdlé plodnice často přetrvávají přes zimu do další sezóny. Plodnice jsou jednoleté, uspořádané do střechovitých řad. Klobouky dosahují šířky 20–100 mm a tloušťky 10–30 mm, přičemž jejich okraje jsou tenčí. V mládí je povrch jemně plstnatý a může vylučovat drobné jantarové kapičky tekutiny. S věkem povrch lysá, je paprskovitě zbrázděný či soustředně pásovaný. Barva se mění od žluté v mladých stádiích po rezavě hnědou až černohnědou. Spodní část plodnice tvoří rourky dlouhé až 10 mm, které jsou nejprve rezavě žluté, později hnědé. Póry jsou drobné, kulaté nebo hranaté a v mládí působí stříbřitě lesklým dojmem. Dužnina je pružná a šťavnatá, žluté barvy, později ztvrdne, zhnědne a získá lesklý vzhled na řezu. Výtrusný prach je krémový až bělavý. Rezavec lesknavý není jedlý.
Ale byly k vidění i jiné houby.
Typickým zástupcem podzimních hub v listnatých lesích je stroček trubkovitý /Craterellus cornucopioides/. Je to jedinečná jedlá houba, známá svým neobvyklým vzhledem. Plodnice mají typický trubkovitý a nálevkovitý tvar, přičemž jsou po celé délce duté. Horní část je otevřená s okrajem stočeným směrem dolů, který se u dospělých plodnic často vlní. Vnitřní strana plodnice, která neplodí, má černohnědou až černou barvu, za sucha může šednout, a její povrch bývá jemně šupinatý nebo vrásčitý. Hymenium se nachází na vnější straně plodnice a zpočátku je hladké, později se stává vrásčitým. Je šedé, někdy s modravými odstíny, a má jemně ojíněný vzhled. Dužnina je tenká, křehká a chrupavčitá, zbarvená do šedočerna nebo černa. Chuť je nevýrazná, ale vůně příjemně houbová. Výtrusný prach má bílou barvu. Stroček roste od srpna do listopadu, zejména v listnatých a smíšených lesích, často pod buky. Objevuje se ve skupinách, preferuje vlhká a stinná stanoviště s kyselou půdou. Díky svému tvaru a zbarvení je snadno rozpoznatelný. Navzdory svému vzhledu je stroček velmi chutný a využívá se jak čerstvý, tak sušený. Během přípravy pokrmů zbarvuje jídlo do černa.
Latinský název /Hygrophorus pustulatus/ nese šťavnatka tečkovaná. Je to nenápadná jedlá houba, která se vyskytuje zejména na podzim od září do listopadu. Její klobouk, o průměru 30–60 mm má zpočátku polokulovitý tvar s podehnutým okrajem, později se rozprostírá do ploššího tvaru, často s tupým hrbolkem uprostřed. Povrch klobouku má světle šedé až šedohnědé zbarvení a je pokrytý drobnými přitisklými šupinkami, které bývají uprostřed tmavší. Za vlhkého počasí může být mírně lepkavý. Lupeny jsou řídké, bílé a krátce sbíhavé na třeň. Třeň je válcovitý, dlouhý 30–70 mm a široký 2–8 mm, směrem k bázi může být mírně zúžený. Je suchý, bílý a v horní části posetý drobnými šedohnědými šupinami. Dužnina je tenká, bílá a barvu nemění. Houba má nevýraznou vůni i chuť. Výtrusný prach je bílý. Tato šťavnatka se objevuje převážně v jehličnatých lesích, zejména pod smrky, ale někdy také pod listnáči. Roste často ve skupinách a je poměrně hojná. Přestože nepatří mezi nápadné druhy, její jemné šupinky dodávají plodnici zajímavý vzhled.
A na závěr pro barevné oživení byla k nalezení vřeckovýtrusá voskovička citronová /Bisporella citrina/. Tato drobná houba rozzáří spadané větve svou žlutou barvou. Plodnice jsou miskovité až terčovité, často nepravidelného tvaru, s průměrem 1–3 mm a tloušťkou do 1 mm. Mají rosolovitou konzistenci a hladký, lesklý povrch zbarvený do zlatožlutých tónů, přičemž okraj bývá mírně tmavší. Třeň je velmi krátký nebo zcela chybí a je rovněž žlutý. Dužnina je křehká, rosolovitá, citronově žlutá, bez výrazné vůně či chuti. Výtrusný prach je bílý. Tato houba roste od září do prosince, někdy i během mírné zimy. Nachází se ve velkých skupinách na odumřelém dřevě listnatých stromů, zejména buků, dubů, habrů a osik. Voskovička citronová patří mezi ozdobné houby, které zpestřují lesní podrost, ačkoliv nemá kulinářské využití.
Drazí mykologové, milovníci hub a přátelé lesa, přeji Vám kouzelné vánoční svátky plné klidu a pohody. Těm, kteří se stále vydávají na houby, přeji bohatou úrodu hlív a sametonožek, mnoho krásných chvil při objevování přírodních krás a spoustu zdraví, štěstí i radosti ze života.