Houby v květnu 2025

Počasí v květnu bylo velmi proměnlivé. Zatímco začátek měsíce přinesl relativně teplé a suché dny s teplotami až kolem 25 °C, druhá polovina se – konečně – nesla ve znamení ochlazení a častějších srážek. Teploty klesly pod dlouhodobý průměr a zejména v ranních hodinách se vyskytly i přízemní mrazíky. Přes území postupovalo několik frontálních systémů, které přinesly přeháňky i bouřky. V závěru měsíce se počasí začalo pozvolna stabilizovat, oblačnosti ubývalo a teploty opět mírně stoupaly. 

 

A jaké houby jsme tento měsíc mohli v přírodě potkat? 

Kupříkladu to byla polnička raná /Agrocybe praecox/. Patří mezi první jarní zástupce lupenatých hub. Vyrůstá od dubna do června, často v trávnících, parcích, na lesních cestách nebo na okrajích křovin, kde má přístup k rozkládajícímu se organickému materiálu – je to saprotrofní druh. Obvykle se objevuje ve skupinách, někdy i v početných kruzích. Klobouk bývá široký 3–8 cm, v mládí polokulovitý, později plochý, často s nízkým hrbolkem. Povrch je hladký, krémový až žlutohnědý, za sucha někdy jemně rozpukaný. Lupeny jsou husté, v mládí bělavé, brzy však šedohnědé až skořicové. Na okraji klobouku bývá zbytek blanitého závoje, který původně kryl lupeny, a který často zůstává viset z okraje klobouku v podobě jemných třásní. Třeň je válcovitý, bělavý až nažloutlý, se zřetelným, ale pomíjivým prstenem. Výtrusný prach je hnědý. Výtrusy jsou hladké, eliptické.

Polnička raná je uváděna jako jedlá, její chuť je mírná, někdy trochu nahořklá.

 

Konečně jsem objevil první závojenku, poněkud oschlou o čtrnáct dní později a později po deštích další, mnohem lépe vypadající.

Závojenka podtrnka /Entoloma clypeatum/ je jarní druh houby z čeledi závojenkovitých, který vyrůstá zpravidla od dubna do června, nejčastěji pod keři a stromy z čeledi růžovitých – tedy pod trnkami, hlohy, třešněmi nebo jabloněmi. Plodnice se objevují ve skupinách, často ve větším množství, a přitahují pozornost už svým kloboukem: ten bývá v mládí kuželovitý až zvonovitý, postupně se rozkládá do plochy a má výrazný středový hrbolek. Barva klobouku se mění v závislosti na vlhkosti – může být bělavá, šedohnědá až téměř okrová. Lupeny jsou zpočátku bělavé, později získávají narůžovělý odstín. Třeň bývá poměrně pevný, bělavý, podélně vláknitý. Dužnina je bílá, moučně voní i chutná. Výtrusy závojenky podtrnky jsou pod mikroskopem vidět jako růžově zbarvené, čtyř a vícehranné útvary, což je typický znak rodu Entoloma.

Ačkoliv bývá závojenka podtrnka některými houbaři sbírána, je třeba upozornit na možnost záměny s jedovatými druhy – například závojenkou olovovou či vláknicí začervenalou. Patří mezi první masitější lupenaté houby, které se na jaře objevují, a její nález je tak často vítaným signálem, že houbařská sezóna opravdu začíná.

 

Penízovka hnědá /Gymnopus ocior/ se objevuje roztroušeně v listnatých i jehličnatých lesích, podél potoků, kde roste na zetlelém dřevě, lesním opadu nebo na dřevní štěpce. Vyhledává vlhčí a polostinná stanoviště, často ji najdeme ve spleti větviček, v kopřivách v mechu nebo mezi spadaným listím. Plodnice vyrůstají od dubna do října a jsou na první pohled podobné penízovce dubové, od níž se liší tmavším, za vlhka až černohnědým kloboukem.

Klobouk má průměr 1–6 cm, je zprvu vyklenutý, později plochý, s hladkým, za sucha okrově blednoucím povrchem. Lupeny jsou husté, úzké, u třeně vykrojené, v mládí šedožluté, později žlutavé, suché až žlutookrové. Třeň je štíhlý, dutý, často s podélnou rýhou, směrem dolů rezavě hnědý až oranžový, s bělavou plstí na bázi. Dužnina je tuhá, tenká, žlutavá až hnědooranžová, s nasládlou vůní podobnou penízovce dubové. Výtrusný prach je bílý až krémový.

 

Závojenka štítovitá /Entoloma cetratum/ je drobná, ale půvabná závojenka. Klobouk této houby měří 10–40 mm, zpočátku je kuželovitý až zvoncovitý, později se sklenutým až plošším tvarem, a často s nízkým hrbolkem uprostřed. Povrch je hladký a lysý, zavlhka na okraji rýhovaný, hygrofánní – barva se mění od okrové až světle rezavě hnědé po světlý krémový odstín v suchu. Lupeny jsou volné, středně husté, zpočátku žlutookrové, později narůžovělé, s celistvým nebo jemně pilovitým ostřím. Třeň je dlouhý a tenký (až 90 mm), stříbřitě vláknitý, žlutohnědý až šedohnědý. Dužnina je nevýrazná, se slabě moučnou vůní a mírnou až lehce žluklou chutí. Výtrusný prach je růžový – typický pro tento rod. Vyskytuje se od jara do podzimu, nejčastěji ve vlhkých jehličnatých lesích, kde roste mezi mechem, rašeliníkem nebo v trávě. Přestože se neřadí mezi jedlé houby, stojí za povšimnutí každého, kdo se zajímá o houbové organismy.

 

Helmovka rýhonohá /Mycena polygramma/ je štíhlá houba s charakteristickým podélně rýhovaným třeněm, který lze snadno rozpoznat hmatem nebo pod lupou. Její klobouk je kuželovitý až zvonovitý, s průměrem 20–70 mm, a má jemně rýhovaný povrch. Lupeny jsou bílé až šedavé, s věkem mohou získat růžový nádech.

Tato houba roste od podzimu na tlejícím dřevě listnatých stromů, zejména dubů, často na silně rozloženém nebo v půdě ponořeném dřevě, což může vytvářet dojem, že vyrůstá přímo ze země.   Je běžná v listnatých lesích, doubravách, habřinách a bučinách.  

Helmovka rýhonohá je saprotrofní druh, který není jedovatý, ale pro tuhost a nezajímavou chuť se dnedoporučuje k jídlu.

 

Něžná helmovka medonohá /Mycena renati/ je nápadná jarní houba z čeledi helmovkovitých, která roste jednotlivě až ve skupinách především na tlejícím listnatém dřevě, pařezech nebo větvích, nejčastěji buků a dubů. Objevuje se obvykle od dubna do června, vzácněji i na podzim. Patří mezi saprotrofní druhy. Klobouk je 2–5 cm široký, v mládí kuželovitý, později vyklenutý až plochý, často se zvlněným okrajem. Zbarvení klobouku bývá růžové až masově okrové, za vlhka je lesklejší a tmavší. Lupeny jsou bělavé až krémové, řídké, sbíhající na třeň. Třeň je štíhlý, tuhý, bělavý až nažloutlý, ve spodní části nápadně žlutý – právě tento krásně medově zbarvený třeň dal druhu české jméno. Dužnina má dusičný pach. Výtrusy jsou bílé. 

Helmovka medonohá není jedlá, ale potěší svým časným výskytem a nezaměnitelným vzhledem.

 

Od teď až do podzimu se můžeme setkat v listnatých lesích, v parcích či starých alejích s nápadným dřevním druhem – chorošem šupinatým /Polyporus squamosus/ s jeho výraznou kresbou šupin. A také s jeho "kamarádem" chorošem štětičkatým (hlízovitým) / Polyporus lentus, =tuberaster/. První z nich nejčastěji roste na kmenech a pařezech javorů, jasanů či jiných listnáčů, a to jednotlivě nebo v menších trsech. Tento saprotrofní a parazitický druh způsobuje bílou hnilobu dřeva. Plodnice jsou mohutné, klobouk bývá 10–30 cm široký, zpočátku kulovitý, později vějířovitý až ledvinovitý. Povrch je žlutavý až okrový, nápadně pokrytý tmavohnědými šupinami, podle kterých druh získal své jméno. Rourky na spodní straně jsou bělavé, u dospělých plodnic okrové, s poměrně velkými póry. Třeň bývá excentrický až postranní, tmavší než klobouk, často krátký a zprohýbaný. Dužnina je bělavá, za čerstva měkká a šťavnatá, později tuhne. Mladé plodnice jsou jedlé a voní po mouce nebo melounu, starší kusy už bývají tuhé a nepříjemně moučně nasládlé. Choroš šupinatý je nepřehlédnutelný druh, který poutá pozornost nejen velikostí, ale i charakteristickým vzhledem.

Druhý jmenovaný choroš štětičkatý roste rovněž od jara do podzimu, ale nejčastěji ho potkáte na konci jara  azačátku léta na padlých lipových kmenech či větvích. V zásadě se odlišuje menšími plodnicemi, absencí nasládle moučné vůně a více štetičkatými odstávasjícími šupinami. Můžete si tipnout z fotek (tj. bez možnosti přivonět a identifikace dřeva), zda vyfocené houby jsou ten či onen druh :-) 

 

A nakonec tu mám dva nenápadné vřeckovýtrusé kousky.

Tmavě hnědé plodnice řasnatky z okruhu řasnatky lesní /Peziza arvernensis/ jsem nalezl v listnatých lesích údolí řeky Oslavy, kde houba roste v humózní, mírně kyselé půdě. Na dně strží bohatých na organické látky se tato řasnatka vyskytuje ve skupinách a rozkládá zbytky rostlinného materiálu.

Plodnice mají průměr 20–100 mm a v mládí bývají téměř kulovité, později se mění v nepravidelně miskovité tvary s okrajem, který je ve stáří často zvlněný. Hymenium na vnitřní straně plodnice je hladké a má barvu od okrově hnědé až po černohnědou, přičemž někdy se objevují i olivové nebo nafialovělé tóny. Vnější část plodnice je jemně zrnitá a má o něco světlejsí barvu než hymenium.

Třeň je buď zcela chybějící, nebo jen slabě vyvinutý.

Dužnina je červenohnědá, křehká a snadno lámavá, bez výrazného zápachu nebo chuti.

Výtrusný prach je bílý. Existuje mnoho druhů řasnatek, které jsou makroskopicky podobné – pro správné určení je nutné provést mikroskopické zkoumání.

 

Abych neopomněl nějakou pidihoubičku, tak tu mám ještě chlupáček, patrně chlupáček sněžný /Dasyscyphella nivea/

Plodnice jsou typu apothecium, s dobře vyvinutým třeněm, široké 0,5–2 mm, brzy mělce miskovité. Vnitřní plodná část (rouško) je nejprve bílé až bělavé, později krémové, hladké. V dospělosti bývá okraj apothécia zvlněný a spolu s vnější stranou plodnice pokrytý jemnými bělavými chloupky, které často zachycují drobné kapičky vlhkosti. Celkově pak plodnice působí něžně ojíněným dojmem.

Třeň je válcovitý, směrem vzhůru často mírně rozšířený, 2–4 mm dlouhý, bělavý až krémový, také porostlý drobnými chloupky.

Roste za vlhka, poměrně hojně, obvykle v početných skupinách. Nejčastěji se objevuje v chladných obdobích – na jaře, na podzim, za příznivých podmínek i v zimě nebo v chladném létě. Upřednostňuje tlející dřevo, zejména dubové, méně často bukové, a to především ve stinných, chráněných místech – na spodní straně větví, v prohlubních nebo dutinách. Jedná se o saprotrofní druh.

Jistotu přinese jen mikroskop. U takto drobných druhů to bez něj zkrátka nejde.

Chlupáček bělostný /Lachnum virgineum/ je podobný druh, který však dává přednost tlejícím rostlinným zbytkům, jako jsou šišky, šištice olší nebo číšky bukvic, zatímco tento nález pochází z dřeva listnáče.

 

Léto je tu, ve vzduchu se mísí pestrá paleta lesních vůní, pole a louky se zelenají a vybízí k dlouhým procházkám. Přeji Vám pevné nohy, ostrý zrak a radost z každého objevu. 

A hlavně – ať vás pobyt v přírodě vždy těší!