Houby v dubnu 2025

Počasí v dubnu bylo velmi proměnlivé. Na začátku měsíce se citelně ochladilo, místy se objevily i sněhové přeháňky. Postupně se ale počasí zlepšovalo, přišly i slunečnější dny a teploty stoupaly, až začalo hrozit sucho. V polovině dubna bylo na řadě míst už příjemně teplo, i když občas sprchlo a někde se přehnala bouřka. Ke konci měsíce se opět mírně ochladilo, noční teploty klesaly a někde se objevil i přízemní mráz. Celkově duben nabídl typické aprílové počasí s častými změnami – chvíli slunečno, chvíli zataženo a ke konci měsíce konečně déšť. Přesto se po deštích zatím typické jarní houby příliš neukázaly – nezahlédl jsem ani podtrnky, ani májovky. 

Podívejme se tedy, co nám tentokrát, i přes suché počasí, příroda nadělila.

Helmovka šiškomilná /Mycena strobilicola/ je drobná nejedlá houba z čeledi helmovkovitých, která se vyskytuje především na opadaných i v zemi zanořených šiškách smrku ztepilého. Vyrůstá nejčastěji na jaře, od března do dubna, a to buď jednotlivě, nebo v menších skupinkách. Klobouk této helmovky dosahuje velikosti 1–4 cm, zprvu je kuželovitý, později se rozevírá do zvoncovitého až ploše rozprostřeného tvaru s malým hrbolkem uprostřed. Jeho barva kolísá od hnědé po bělavě šedou a je typicky rýhovaná. Lupeny jsou bílé až lehce našedlé či narůžovělé a ke třeni připojené drobným zoubkem. Výtrusný prach je bílý. Třeň je křehký, dutý a směrem k vrcholu světlejší, zatímco jeho báze je bíle ochlupená. Dužnina je velmi tenká, má nepříjemnou, ředkvičkovitou chuť a výrazný zápach připomínající dusík nebo chlor. Podobnými druhy jsou například penízovka smrková /Strobilurus esculentus/ nebo helmovka sněžná /Mycena flos-nivium/.

Anýzovník vonný /Gloeophyllum odoratum/ je nápadná nejedlá dřevokazná houba, která se vyznačuje silnou vůní připomínající anýz. Roste po celý rok, nejčastěji na trouchnivějících pařezech smrků, vzácněji na jiných jehličnanech. Dává přednost kyselým půdám, od nížin až po pahorkatiny, ale najdeme ho i v tropických deštných pralesích Malajsie. Plodnice jsou trvalé, zprvu hlízovité, později polokruhovité a často nepravidelného tvaru. Klobouk měří 3–18 cm, bývá z boku přirostlý, jeho povrch je žlutohnědý až skořicový, hrbolatý, mladé plodnice jsou plstnaté, starší lysnou a tmavnou až do černa. Rourky jsou vrstvené, s hranatými póry hnědožlutých odstínů, 1–2 na milimetr. Dužnina je zpočátku šťavnatá a rezavohnědá, postupně však tuhne a stává se dřevnatou. Výtrusy jsou bílé, elipsovité, hladké a bezbarvé. Zajímavostí je, že výtrusy houby přenášejí pilořitky, které infikují dřevo. Anýzovník způsobuje hnědou hnilobu a na důlním dřevu se mohou objevit abnormální plodnice, které potom obsahují hnědočervený pigment trametin. Díky své vůni a biotopu je snadno rozpoznatelný.

K letošním outkovkám si můžeme připsat outkovku rumělkovou /Pycnoporus cinnabarinus/– houbu s oslnivým vzhledem i přes to, že byla na troud suchá. Outkovka rumělková je nápadná dřevokazná houba, která rozzáří kmeny a větve svou sytě oranžovou až rumělkovou barvou. Vyskytuje se především na odumřelém dřevě listnáčů, nejčastěji buku, břízy, třešně nebo jeřábu. Upřednostňuje slunná stanoviště a roste roztroušeně, obvykle ve skupinách, od června do listopadu. Ovšem starší plodnice můžeme zahlédnout i v zimě. Plodnice jsou jednoleté (výjimečně dvouleté), kloboukaté, přirostlé bokem ke dřevu. Mají polokruhovitý až vějířovitý tvar, na povrchu jsou zpočátku jemně plstnaté, později hladké a někdy až lesklé. Klobouk bývá 2–10 cm široký, 0,5–2 cm tlustý. Rourky i póry na spodní straně jsou drobné a stejně zbarvené jako klobouk. Tuhá korkovitá dužnina je bez chuti i vůně. Houba je nejedlá a kvůli své barvě zaměnitelná s jinými druhy, např. oranžovcem vláknitým, který však roste na jehličnanech. Outkovka rumělková je především saprofyt, tedy rozkladač mrtvého dřeva, a patří k malebným, i když kulinářsky bezcenným obyvatelům lesa.

Zaujala mě zcela usušená, ale přesto v dobrém stavu, tedy bez zelených odstínů řas, a tudíž použitelná houba – boltcovitka bezová /Auricularia auricula-judae/. Plodnice této houby dorůstá šířky 30–120 mm a tloušťky 1–3 mm, temenem nebo bokem je úzce přirostlá k substrátu. V mládí je tvar miskovitý až mušlovitý, později nepravidelně zvlněný. Zbarvení je červenohnědé, za sucha až černé. Svrchní sterilní strana je zpočátku plstnatá či zrnitá, později olysává a stává se vrásčitou. Rouško na vnitřní straně je hladké až žilnaté, matné, ojíněné, často světlejší. Třeň většinou chybí, případně je jen naznačen. Dužnina je pružná a rosolovitá, po zaschnutí tvrdá, po navlhnutí opět měkne. Barva dužniny je červenohnědá až téměř černá. Výtrusný prach je bílý.

A protože mi tyto suché plodnice připomněly prodávané asijské houby, pokusil jsem se o porovnání těchto dvou druhů. Černá houba známá pod názvem „shin“ /Auricularia polytricha/ a boltcovitka bezová /Auricularia auricula-judae/ jsou příbuzné druhy z rodu Auricularia, které jsou si na pohled podobné, ale liší se v několika mykologických aspektech.

Shin, hojně pěstovaná v jihovýchodní Asii, roste na tropických dřevinách a má výrazněji chlupatý povrch plodnice. Je větší a tužší. Oproti tomu boltcovitka bezová je evropský druh, nejčastěji rostoucí na bezu černém. Má tenčí, méně chlupatou plodnici a je u nás známá spíše houbařům než kuchařům.

Mikroskopicky se liší strukturou chlupů – A. polytricha má odstávající chlupy, zatímco A. auricula-judae přiléhavé. Obě houby jsou saprotrofní a podílejí se na rozkladu dřeva. Spory mají velmi podobné.

Z kulinářského hlediska jsou obě houby jedlé, s neutrální chutí, ale shin je běžnou součástí orientálních pokrmů, zatímco boltcovitka u nás zůstává spíše mykologickou zajímavostí.

Zdravotní účinky černé houby i boltcovitky bezové jsou si velmi podobné – obě obsahují beta-glukany, antioxidanty, minerály a vlákninu, což z nich činí houby s imunostimulačním a protizánětlivým potenciálem. Černá houba je navíc ceněná v tradiční čínské medicíně pro své detoxikační účinky a schopnost zlepšovat krevní oběh, i když může mírně snižovat srážlivost krve. Boltcovitka bezová má podobné vlastnosti, ale je méně vědecky prozkoumaná. V lidové evropské tradici se používala především při potížích s dýchacími cestami. U obou druhů je třeba dbát opatrnosti u lidí s poruchami srážlivosti krve.

A nyní se zaměříme na několik vřeckovýtrusých druhů.

Destice chřapáčová /Gyromitra perlata/ je zajímavá a chutná jedlá houba, kterou lze najít na jaře, zejména v březnu až květnu, na rozkládajících se pařezech a kořenech smrků nebo jiných jehličnanů. Preferuje vlhčí a teplejší stanoviště, často v podhůří. Plodnice má v mládí miskovitý nebo kalíškovitý tvar, později se rozvíjí do široce talířovité podoby s povrchem rozbrázděným vrásčitými záhyby. Horní část je červenohnědá až šedohnědá a nese výtrusorodé rouško, spodní strana je světlejší, jemně plstnatá. Průměr plodnice bývá 3–15 cm. Krátký třeň je silně žebernatý a krémově zbarvený. Dužnina je tenká, křehká, chrupavčitá, s jemnou houbovou vůní a chutí. Výtrusy jsou vřetenovité, s charakteristickými výrůstky na koncích. Přestože není příliš hojná, patří destice chřapáčová k ceněným jarním houbám – vhodná je zejména do polévek, omáček či smaženic.

Krasočíška žlutá /Caloscypha fulgens/ – vzácná jarní kráska lesa. Krasočíška žlutá je nápadná, ale vzácně se vyskytující vřeckovýtrusá houba, která roste časně na jaře, obvykle od března do května. Objevuje se na holé půdě nebo v opadu jehličnanů a listnáčů, často na vápenitých či jinak minerálně bohatých stanovištích. Najdeme ji ve smíšených lesích, parcích, křovinách či v opuštěných lomech – ekologické nároky tohoto druhu jsou poměrně variabilní. 

Plodnice dorůstají 1–5 cm, nejprve jsou kulovité, později miskovitě rozevřené. Vnitřní plocha je živě žlutá až oranžová, zatímco vnější část bývá plstnatá, šedozelená až hnědavá a při poranění se místy zbarvuje do modra. Dužnina je chrupavčitá, voskovitá a bez výrazné vůně či chuti.

Tato atraktivně zbarvená houba je v ČR zařazena mezi ohrožené druhy (EN). Pokud ji při procházce přírodou spatříte, ponechte ji, prosím, na místě – její krása patří lesu.

Hlízenka sasanková /Dumontinia tuberosa/ je drobná vřeckovýtrusá houba, která tvoří plodnice na jaře, obvykle od března do května, v době květu sasanky hajní. Právě na jejích oddencích parazituje, což z ní činí zajímavý příklad úzce specializovaného druhu. Plodnice jsou kalíškovité až ploše miskovité, široké 1–3 cm, okrové až kaštanově hnědé. Vyrůstají na štíhlých stopkách vysokých 1–5 cm, které vyrůstají z tvrdého černého sklerocia skrytého v zemi. Tato hlíza, podobná lískovému oříšku, je pevná a bělavá uvnitř. Hlízenku lze často najít v lužních lesích, listnatých hájích či zahradách, kde roste její hostitel. Objevuje se pravidelně na stejných stanovištích a často tvoří početné skupiny. Přestože není jedlá, stojí za povšimnutí pro svou zajímavou biologii a vazbu na jednoho konkrétního rostlinného partnera.

Dřevomor mnohotvarý /Jackrogersella multiformis/, známý také pod staršími názvy /Annulohypoxylon multiforme/ či /Hypoxylon multiforme/, je dřevokazná vřeckovýtrusá houba, která se vyskytuje hojně po celý rok na mrtvém dřevě listnatých stromů, obzvláště bříz, olší a lísek. Plodnice této houby mají poduškovitý až protáhle polštářovitý tvar. V mládí jsou rezavě hnědé, později kaštanové a ve stáří zčernají. Povrch bývá pokryt kuželovitými bradavkami – ústími perithecií, ve kterých se tvoří výtrusy. Starší stromata často srůstají do větších nepravidelných útvarů, pevně přirostlých k substrátu. Výtrusy jsou tmavě hnědé. Dřevomor mnohotvarý je snadno zaměnitelný s podobnými druhy, například s /Jackrogersella cohaerens/, který však preferuje buky. Rozlišovacím znakem může být nejen substrát, ale i barviva a stavba stromat.

Milí přátelé, přeji Vám konečně plné koše voňavých pokladů, příznivé počasí a trvalou radost z každé výpravy do lesa. Ať si domů kromě hub přinesete i příjemné zážitky a vnitřní pohodu, kterou umí nabídnout jen čas strávený v tichu přírody.