Houby v dubnu 2024

Začátek dubna nám přinesl nezvykle teplé počasí připomínající spíše léto. A tak jsme si v první polovině měsíce užívali vysokých teplot, a dokonce jsme mohli zaznamenat několik rekordních dnů, kdy se teploměr přiblížil až ke třicítce. Přesto nás v druhé polovině dubna překvapilo nejprve větrné počasí, po kterém následovalo náhlé ochlazení způsobené studeným vzduchem od severu, což přineslo dokonce i sníh do nižších poloh. Proto jsme koncem měsíce pocítili pokles teplot a chladnější počasí.

Začala kvést řada lesních dřevin i bylin- objevují se smetánky, violky, kostival hlíznatý, plicník lékařský a podél potoků žluté květy blatouchů. Vzhledem k podivnému rázu počasí, a jak bylo patrno ze zpráv, bylo možno nalézt zimní, jarní i letní druhy hub pohromadě.

 

Čirůvka májovka /Calocybe gambosa/ je jedna z oblíbených a jedlých jarních hub. Její první plodnice se objevují již s příchodem jara. Rostou obvykle mimo les na teplých sluncem prohřátých loukách a keřovitých svazích, na okrajích lesů a lesních cest, pod keři, v zahradách a na pastvinách. Její plodnice se často vyskytují v „čarodějných kruzích“.

Charakterizují ji nízké, husté lupeny a výrazná moučná vůně.

 

Opeňka měnlivá /Kuehneromyces mutabilis/ dříve známá také jako šupinovka opeňka, má různá lidová jména, například lipůvka nebo pařezovka. Název „opeňka“ vychází z toho, že tato houba v trsech obrůstá, doslova obepíná pařez neboli peň. Název „měnlivá“ obdržela díky barvě klobouku, která se mění podle vlhkosti- je tzv. hygrofánní. Je to velmi dobrá jedlá houba, vhodná zejména do polévek, omáček, míchanic a pod maso.

Opeňka by se mohla zaměnit i s jedovatou čepičatkou jehličnanovou, která má šupinatý třeň a voní moučně až ředkvově. Oproti tomu má opeňka velmi charakteristickou lehce nasládlou příjemnou vůni. Když si ji „načicháte“, poměrně dobře ji rozpoznáte. Ale pozor, obě mohou růst i vedle sebe na jednom pařezu.

 

Šupinovka spáleništní /Pholiota highlandensis/ je druh houby spojený s lesními spáleništi nebo zbytky ohořelého dřeva listnáčů i jehličnanů. Jak název naznačuje (je to tzv. antrakofilní druh), je schopna vytvořit plodnice na spáleništi starém pouhých několik týdnů. Někde se uvádí jako jedlá houba nižší kvality, ale většinový názor je, že vhodná k jídlu není.

 

Jedna z hub nalezených na první letošní společné vycházce spojené s „otevíráním lesa“ byla šupinovka slizká.

Šupinovka slizká /Pholiota adiposa/ obvykle vytváří shluky nebo trsy na živých či padlých kmenech a větvích listnatých stromů, zejména buků, příležitostně se vyskytuje i na jehličnanech, někdy i vysoko nad zemí až v korunách stromů. V tomto případě se nacházela v puklině pokáceného buku.

Mladé plodnice se dají jíst, ale nejsou velmi chutné. Výtrusný prach má tmavě rezavě hnědý.

 

Další z hub nalezených na vycházce byl pavučinec skořicový /Cortinarius cinnamomeus/. Je to hojně se vyskytující druh pavučince z podrodu kožnatka /Dermocybe/, který se často nachází na kyselých půdách v smrčinách, vzácně pod listnáči. Je charakterizován oranžovými lupeny, žlutavým tělem a žlutozeleným vrcholem třeně. Roste ve skupinách nebo jednotlivě, preferuje kyselé půdy a často roste ve smrkových monokulturách na nevápenatých půdách. Občas se vyskytuje i v rašeliništích a ve vyšších polohách ve smrčinách. Vzhledem k velkému množství druhů pavučinců, které se jen málo liší, a také kvůli přítomnosti smrtelně jedovatých druhů mezi nimi, se sběr pavučinců amatérským houbařům v zásadě nedoporučuje.

 

Hnojník domácí /Coprinellus domesticus/, který není uváděn jako jedlý, má klobouk v mládí téměř kulovitý, vejčitý nebo oválný, později se mění na kuželovitý nebo vyklenutý. V jeho středu je světle okrový nebo špinavě narezlý, směrem k okraji světlejší. Klobouk je pokrytý vrstvou malých vlnatých vloček a postupně mění barvu na krémovou, okrovou nebo někdy až tmavě hnědou ve středu. Lupeny jsou u třeně volné a zprvu bílé, později se mění na šedohnědé až černé od výtrusů. Třeň má válcovitý tvar, je bílý a někdy má na bázi kyjovitý tvar, často s ohraničenou hlízou.

Dužnina je bělavá a má nevýraznou vůni a chuť.

Výtrusný prach je čevenohnědý až černý.

Podobné jsou zejména ostatní hnojníky ze sekce Domestici. K přesnému určení je zpravidla třeba vzorek mikroskopovat. I tuto houbu jsme objevili během procházky, avšak tato je z jiné lokality.

 

Drobná křehutka výkalová /Psathyrella tenuicula/ má klobouk nejprve polokulovitý nebo zvoncovitý, který se později mění na sklenutý až plochý. V mládí je medově okrově hnědý, za vlhka až oranžově hnědý s prosvítavě rýhovanou povrchovou strukturou, která se v dospělosti mění na šedohnědou a při zasychání bledne. Mladé plodnice mohou mít na pokožce klobouku drobná zrníčka.

Lupeny jsou původně středně husté, ale později prořídlé s hojnými lupénky. Zpočátku bílé, ale brzy mění barvu na šedohnědou se světlejším ostřím.

Třeň je často válcovitý a zakřivený, s dutým středem. Nejprve je bělavě průsvitný a plstnatý, později získává barvu podobnou klobouku nebo je o něco světlejší. Začíná růst z bazálního terčíku. Dužnina je velmi tenká, bez výrazné chuti a vůně. Výtrusný prach je černý. Tato houba roste nehojně až vzácně na trusu divočáků a jiné vysoké zvěře, obzvláště na rašeliništích a vlhkých místech. Vzhledem k místu jejího výskytu je obtížné ji zaměnit s jinými druhy.

 

Choroš smolonohý /Polyporus badius/ se vyskytuje roztroušeně na živých i mrtvých kmenech listnatých stromů, jejich pahýlech a pařezech, často se objevuje na bucích a vrbách. Tato nejedlá dřevokazná houba patří do čeledi chorošovitých. Její klobouk má nepravidelně okrouhlý tvar, někdy mírně nálevkovitý. Na svrchní straně je tmavě červenohnědý, v nejvlhčích částech uprostřed až černohnědý, přechází do hnědookrové směrem k okrajům. Za vlhka je lesklý a lepkavý. Spodní strana klobouku obsahuje hymenofor, který tvoří rourky sbíhající na třeň a má velmi drobné bílé póry.

Třeň může dosáhnout až 5 cm délky, někdy je ale velmi krátký a excentricky přirůstá ke klobouku. Je plstnatý, tmavě černohnědě zbarvený, s bělavými póry pouze v horní části. Jednoleté plodnice mají, mírně řečeno, dost houževnatou konzistenci.

 

Bohužel na kačenky a smrže nemám štěstí, a tak mi z vřeckovýtrusých druhů zbyly ucháč, destice a štětinatka.

 

Ucháč obecný /Giromitra esculenta/, je jedovatá houba. Jeho klobouk je více mozkovitě zprohýbaný než u ucháče obrovského a má tmavě hnědou až kaštanovou barvu, zatímco U. obrovský je světle hnědý a má méně zprohýbaný klobouk. Umístil bych jej zde také, ale jeho lokalita byla zničena v rámci kůrovcové kalamity, a další jsem zatím nenalezl. Uvnitř je plodnice dutá a má bílý třeň. Tato houba se často vyskytuje na místech s dostatkem tlejících dřevních zbytků, například po těžbě dřeva, a jejím typickým biotopem jsou písčité bory. Konzumace této houby může vést k otravě faloidního typu.

 

Destice chřapáčová /Discina ancilis/ je lahodná jedlá houba s mírnou chutí. Její hnědé plodnice mají v mládí miskovitý tvar, který se později mění na zploštělý, zvrásněný a různě hrbolatý. Třeň je krátký a světlý. Tato houba vyrůstá na tlejícím dřevě jehličnanů. I když se zdá, že plodnice vyrůstají ze země, ve skutečnosti rostou z kořenů nebo zanořeného dřeva. Pro destice je typický růst na pařezech, které jsou porostlé mechem. Letos jich mnoho nebylo, a pokud byly, byly brzy vysušeny. Uvidíme, jestli se ještě po dešti a oteplení znovu objeví.

 

Štětinatka jehlicová /Desmazierella acicola/ roste na opadaných a zčernalých jehlicích borovic. Její plodnice má hnědé výtrusné rouško. Tento druh je zařazen do červeného seznamu jako ohrožený (EN). A právě tato drobotina byla během vycházky také objevena a později podrobena mikroskopickému zkoumání místopředsedou MKJ Lubomírem Haškem – fotky budou prezentovány na některé přednášce.

 

Přeji Vám, abyste objevili už i nějaké ty první druhy hřibovitých hub. Ať máte pevné zdraví a dostatek síly nejen na vycházky do přírody.