Houby v červnu 2025
Červen byl ve znamení střídání vlivu tlakových výší a přechodů frontálních systémů, což přineslo poměrně proměnlivé počasí. První dny měsíce doprovázelo teplé a vlhké jihozápadní proudění s častými přeháňkami a bouřkami, přičemž denní teploty často přesahovaly 25 °C. Od druhé dekády měsíce převládal vliv tlakových výší, které postupně přinesly stabilnější, slunečnější a teplé počasí, a to zejména ve druhé polovině měsíce. Teploty se držely nadprůměrně vysoko, na řadě míst i tropické, přičemž období sucha střídala krátkodobá ochlazení po přechodu studených front. Celkově byl červen teplý s dostatkem srážek na začátku měsíce, ale s postupným vysušováním krajiny ke konci, tedy až na občasné bouřky. Tyto podmínky měly vliv i na růst hub, který se – v závislosti na lokalitě a průběhu srážek – výrazně lišil.
A co nám tento měsíc příroda přichystala, se kterými houbami jsme se mohli nejčastěji setkat?
Například to byli muchomůrky. Muchomůrka šedivka /Amanita spissa/ je statná houba z čeledi štítovkovitých, která roste hojně od července do listopadu, především v jehličnatých lesích. Klobouk mívá šedé až hnědavé odstíny a je zpravidla hustě posetý světlými zbytky plachetky. V mládí je polokulovitý, později se rozkládá, okraj klobouku zůstává hladký, bez rýhování. Lupeny jsou bílé a husté, třeň bývá mohutný, zakončený výraznou hlízou. Výrazným poznávacím znakem je bílý, široký a hustě rýhovaný prsten.
Rýhovaný prsten je nejdůležitější rozlišovací znak (obdobně jako u růžovky) od jedovaté dvojnice.
Dužnina je bílá a na řezu nemění barvu, vůní může připomínat syrové brambory. Ač je šedivka houba jedlá, houbaři k ní přistupují s respektem – její podobnost s muchomůrkou tygrovanou /Amanita pantherina/ už mnohé zmátla. Šedivka se dá odlišit jinak utvářeným a rýhovaným prstenem a jiným třeněm (nemá náznak pochvy ani dolních prstenců).
Kromě šedivek byly k nalezení i růžovky, většinou silně napadené červíky a oschlé, tudíž nepublikovatelné.
Štítovky na tom byly velmi podobně – měly od středu k okraji rozpraskané klobouky a byly celkově velmi unavené.
Muchomůrka slámožlutá /Amanita gemmata/ roste poměrně hojně v lesích různého typu, nejčastěji však v jehličnatých, kde dává přednost borovicím. Plodnice se objevují od května do října, obvykle jednotlivě nebo v menších skupinkách.
Charakteristickým znakem je slámově žlutý až světle okrový klobouk, který bývá ve středu tmavší. Povrch klobouku je za vlhka lepkavý, často s bělavými útržky plachetky, někdy i zcela holý. Lupeny jsou husté, čistě bílé, stejně jako tenká dužnina, která na řezu nemění barvu. Vůně i chuť jsou nevýrazné.
Třeň je válcovitý, v horní části zúžený, dole zakončený drobnou hlízou obalenou nízkou přirostlou pochvou. Na třeni bývá jemný prsten, který často brzy mizí. Výtrusný prach je bílý, výtrusy elipsoidní a hladké.
Muchomůrka slámožlutá je slabě jedovatá, a proto se ke konzumaci nehodí.
Čepičatky rostoucí v rašeliníku tvoří skupinu drobných, na pohled velmi podobných hub rodu Galerina. Patří sem mimo jiné druhy G. paludosa, G. sphagnorum, G. hybrida či G. mairei. Spolehlivé určení vyžaduje mikroskopii – liší se zejména tvarem výtrusů a cheilocystid. Vybral jsem tedy jednoho zástupce.
Čepičatka močálová /Galerina paludosa/ je drobná, ale nápadná houbička, která dává přednost vlhkému světu rašelinišť, kde roste jednotlivě nebo po několika kusech. Patří do početné skupiny podobných druhů z rodu Galerina, které se od sebe liší převážně mikroskopickými znaky – pouhým okem je tak běžný houbař nerozezná.
Plodnice má klobouček široký do 2,5 cm, zprvu zvoncovitý, později plošší, někdy se středovým hrbolkem. Za vlhka bývá rezavě až červenohnědě zbarvený a na okraji prosvítavě rýhovaný, za sucha bledne do světle okrových tónů, často s jemným bělavým ojíněním. Lupeny jsou řidší, okrově až rezavě hnědé, ostří mají světlejší. Třeň je tenký, válcovitý, medově hnědý, zdobený bělavými vločkami. Dužnina je tenká, moučně voní i chutná. Výtrusný prach má skořicově hnědou barvu. Jedná se o jedovatý druh.
Potěšily i první hřibovité druhy.
Hřib kovář /Neoboletus luridiformis/ je oblíbený druh z barevných hřibů, rozšířený napříč lesními typy i nadmořskými výškami. Najdeme ho od května do října v listnatých, smíšených i jehličnatých porostech, kde vytváří mykorhizu s mnoha druhy stromů – smrkem, bukem, dubem či borovicí. Klobouk bývá tmavohnědý až černohnědý, za vlhka mírně lepkavý, za sucha sametový. Rourky mají žlutý základ, póry rychle červenají a dotykem modrají. Třeň je červený, bez síťky, výrazně modrající. Dužnina je žlutá a po poranění se rychle zbarví do modra, při tepelné úpravě však modré zbarvení mizí. Ačkoliv není jedovatý, konzumace syrových nebo nedostatečně tepelně upravených plodnic může zapříčinit zažívací potíže. Tato horší stravitelnost není způsobena, podle nových poznatků, přítomností jedovatých látek, nýbrž strukturou houby.
Další modrající hřib je hřib žlutomasý /Xerocomellus chrysenteron/ – netřeba představovat – je jedním z našich nejběžnějších hřibovitých druhů, který potkáme od května do listopadu téměř kdekoli – v lesích listnatých i jehličnatých, stejně jako v městských parcích. V mládí má klobouk oblý, později plochý, často popraskaný do políček, z jejichž okrajů prosvítá narůžovělý tón. Třeň bývá štíhlejší, nažloutlý, s červenavými šupinkami při bázi. Rourky i póry se při otlačení barví do modra. Dužnina je nažloutlá, na řezu slabě modrá, u třeně někdy narůžovělá. Houba má jemnou, houbovou vůni a mírnou chuť. Patří mezi jedlé druhy, přesto se pro svou křehkost, rychlou červivost a nevýraznou chuť příliš nesbírá.
Hadovka smrdutá /Phallus impudicus/ začíná svůj život jako podzemní kulovitá plodnice obalená pevnou, bílou až našedlou slupkou. V této fázi připomíná malou pýchavku, s vůní a chutí blízkou syrovým bramborám. Jak dozrává, obal praská a na povrch vyrůstá dutý bílý třeň vysoký 10–30 cm. Jeho vrchol zdobí zvoncovitý klobouk pokrytý silně zapáchajícím lepkavým slizem olivově zelené barvy. Tento zápach připomíná rozkládající se maso a láká hmyz, který pomáhá rozšiřovat výtrusy. Sliz postupně mizí a odhaluje jemná žebra klobouku. Hadovka se vyskytuje hojně od června do listopadu v lesích i parcích, obvykle v menších skupinách. Mladé plodnice jsou jedlé a v některých krajích se její třeně dokonce nakládají do sladkokyselého nálevu.
Pak tu mám prazvláštní houbu – na keříku krušiny uprostřed borských lesů, kam si rád chodím vyčistit hlavu, jsem narazil na rez korunkatou /Puccinia coronata/ – zajímavou houbu s komplikovaným životním cyklem vyžadujícím dva hostitele. Na jaře se na listech krušiny olšové objevují žlutooranžové skvrny s miskovitými plodnicemi (aecia). V létě pak houba přechází na druhého hostitele – různé druhy trav, jako je obilí, pýr, třtina nebo rákos – kde vytváří protáhlé oranžové skvrny, které postupně blednou. Na podzim a v zimě se na poškozených listech objevují tmavé teleutoskóry, z nichž se uvolňují bazidiospory schopné znovu infikovat krušinu.
Tato dvoubytná rez může oslabit listy krušiny, zpomalit růst mladých rostlin a zhoršit jejich kondici. Pro omezení šíření je vhodné sledovat výskyt obou hostitelů a napadené listy odstraňovat. Krušina však zároveň představuje důležitý biotop pro některé motýly, například modráska krušinového, což podtrhuje její ekologický význam. Rez korunkatá patří mezi stopkovýtrusé houby (Basidiomycota), ovšem neřadí se mezi typické „houby s plodnicemi“, protože náleží do zcela odlišné třídy než třeba hřiby nebo muchomůrky.
Kosmatky jsou drobné houby z řádu vřeckovýtrusných, které se vyznačují oranžovými až oranžovočervenými miskovitými plodnicemi (apothecii), jejichž okraje jsou opatřeny krátkými hnědými chloupky. Vyskytují se nejčastěji na vlhkém, rozloženém dřevě, méně často na půdě, a to prakticky po celý rok. K určování jednotlivých druhů se využívají především mikroskopické znaky jako jsou tvar, velikost a ornamentika výtrusů či počet a délka chloupků.
Kosmatka maličká /Scutellinia minutella/ je jedním z nenápadných zástupců tohoto rodu. Tvoří drobné, 2–5 mm široké, přisedlé plodnice s výrazným okrajem, které jsou v dospělosti lehce vypouklé. Hymenium bývá sytě červené až hnědočervené. Okraj plodnic lemuje prstenec velmi krátkých, hnědých chloupků. Roste především na vlhkých místech – na půdě v okolí potoků, na okrajích lesních louží či ve stinných mokřinách. Vzhledem ke své drobnosti bývá snadno přehlédnutelná. Pro přesné určení je nezbytné mikroskopické vyšetření.
Terčenka popelavá /Mollisia cinerea/ patří k hojně se vyskytujícím vřeckovýtrusým houbám, které lze nalézt téměř po celý rok. Objevuje se na rozkládajícím se dřevě listnatých i jehličnatých stromů, zejména na spodních částech větví či na pařezech pod odlupující se kůrou, kde je chráněna před vysycháním. Plodnice vyrůstají v početných skupinkách. Jsou nenápadné, drobné (1–3 mm), zpočátku miskovité až pohárkovité, později plošší a nepravidelně zprohýbané. Spodní stranou přirůstají přímo k podkladu a třeň chybí. Vnější povrch bývá šedohnědý, někdy paprskovitě zvrásněný. Rouško je za vlhka šedomodré, přičemž při vysychání bledne do popelavě šedé, až téměř bílé. Mikroskopicky má rod Mollisia amyloidní pór na vřeckách a výtrusy většinou vřetenovité, bez přepážky či s jedinou. Pod českým názvem „terčenka“ se však skrývají i další rody (Mollisiopsis, Niptera), jejichž určení závisí hlavně na mikroskopických znacích.
Při nedávné procházce lesy za obcí Záseka, poznamenanými kůrovcovou kalamitou, se mi podařilo objevit již šesté stanoviště vzácné vodničky potoční /Cudoniella clavus/. Tato drobná vřeckovýtrusá houba vyrůstá na ponořeném dřevě či rostlinných zbytcích v prameništích a čistých potůčcích.
Plodničky mají miskovitý až čočkovitý tvar, jsou bílé až nažloutlé, o šířce do 1 cm, často na nenápadné stopce stejného odstínu. Zpočátku bývají ploché, později se jejich povrch vyklenutě zvedá a uprostřed mírně propadá.
Vodničku lze nalézt v jarních měsících, zpravidla od března do června, výhradně v chemicky nenarušených vodních biotopech. Vzhledem k citlivosti na kvalitu prostředí je považována za indikátor čisté vody a řazena mezi téměř ohrožené druhy (NT).
Milí přátelé,
pravděpodobně se zde na stránkách opět setkáme až po prázdninách. Do té doby Vám přeji krásné léto plné odpočinku, pohodových dovolených, zážitků, příjemných setkání i tichých chvil v přírodě – zkrátka všeho, co k prázdninovému času patří. Užijte si ho naplno!