Houby v červenci a srpnu 2025

Červenec začal horkým počasím s tropickými teplotami, které však rychle vystřídaly deště a ochlazení. V první dekádě se denní maxima pohybovala kolem 20–25 °C, místy i méně. Následně se objevily krátké periody tepla s teplotami nad 30 °C, střídající se s chladnějšími, vlhčími dny. Druhá polovina měsíce byla proměnlivá, s častými přeháňkami a bouřkami, ale také s obdobími se slunečným počasím. Celkově byl červenec teplotně průměrný a srážkově spíše nadprůměrný.

Srpen se nesl v odlišném duchu, i když začátek byl chladnější a oblačný, později převládlo sušší a teplejší počasí pod vlivem tlakové výše. Od poloviny srpna nastaly velmi horké dny s maximy až 38 °C. Druhá polovina měsíce pak nabídla kolísání mezi teplým a mírnějším počasím.

Zprávy o růstu hub přicházely ze všech stran a konečně to vypadalo na první pořádnou vlnu hřibovitých. Pod buky i smrky se objevily desítky krásných plodnic hřibů, i když odkrojků bylo vidět ještě více. S přibývajícím srpnem se však projevil nedostatek vláhy – houby začaly být suchem výrazně zdeformované a příležitostí k focení už ubývalo. Relativně dobře se suchu bránily hlavně různé druhy holubinek. 

A s čím se nám během prázdninových měsíců příroda pochlubila? Jaké druhy bylo možné krom jiných zahlédnout?

Pestřec bradavčitý /Scleroderma verrucosum/ vytváří pevné, kulovité až elipsoidní plodnice o velikosti 30–120 mm, často částečně zploštělé a pevně spojené se zemí. Jejich okrovka bývá silná 2–5 mm, kožovitá, žlutavě okrová až hnědá, pokrytá drobnými šupinami (bradavkami). Vnitřní část je v mládí bílá a tuhá, postupně však tmavne do fialových až černých odstínů a nakonec se mění v práškovitou hmotu výtrusů uvolňovanou nepravidelným otvorem na temeni. Typický je výrazný kořenitý až kovový pach. Roste od července do listopadu na písčitých či kamenitých půdách, v lesích i na otevřenějších stanovištích a tvoří mykorhizu s listnáči i jehličnany. Přestože bývá někdy využíván k dochucení pokrmů v sušené podobě, jedná se o jedovatý druh a jeho konzumace může vyvolat vážné zažívací potíže. Proto se nedoporučuje k běžnému kuchyňskému využití.

Slizečka kořenující /Hymenopellis radicata/ známá také jako penízovka kořenující nebo ocasatá, je nápadná houba rostoucí od konce jara až do podzimu, nejčastěji v listnatých lesích pod buky, duby a habry. Objevuje se jednotlivě i ve skupinách, obvykle zdánlivě ze země, ve skutečnosti však vyrůstá z podzemních kořenů, pařezů či zbytků dřeva. Její nejvýraznější znak představuje dlouze kořenující a tuhý třeň, který může dosahovat i několikanásobku nadzemní části a umožňuje houbě čerpat vláhu i v době sucha. Klobouk bývá 3–12 cm široký, nejprve kuželovitý až zvoncovitý, později rozprostřený se širokým hrbolkem uprostřed. Za vlhka je výrazně slizký a lesklý, barvy okrově hnědé, často jemně vrásčitý. Lupeny jsou řídké, v mládí bílé, později nažloutlé, s krátce sbíhavým připojením k třeni. Dužnina je tenká, nevýrazné chuti i vůně. Výtrusný prach slizečky kořenující je bílý.

Jedná se o jedlý druh, avšak málo vydatný, proto se v kuchyni sbírají pouze klobouky.

Zástupcem drobných hub je tentokrát číšenka rýhovaná /Cyathus striatus/. Je charakteristická pohárkovitými plodnicemi, které vyrůstají od června do listopadu, často ve skupinách. Preferuje tlející dřevní zbytky v lesích, ale objevuje se i mimo les – v parcích, zahradách či na zemi v opadu a trávě. Starší plodnice dokážou na stanovišti přetrvávat až do jara. Mladé plodnice mají kyjovitý nebo kuželovitý tvar, zúženou bázi a hrubě hnědě chlupatý povrch. Postupně se na vrcholu tvoří bílá membrána, která praská a odhaluje okolo deseti drobných peridiolů. Tyto čočkovitě zploštělé útvary obsahují výtrusy a za vlhka se z plodnice uvolňují a přichytávají na okolní substrát pružným poutkem. Vnitřní stěna plodnice je výrazně radiálně rýhovaná, bělavá až hnědnoucí. Má bílý výtrusný prach. Číšenka je nejedlá, ale nápadná a snadno rozpoznatelná.

Pýchavka huňatá /Lycoperdon umbrinum/ je zajímavě vypadající a hojně se vyskytující pýchavka, která roste od července do října především v jehličnatých a smíšených lesích, zejména v humózních kulturních smrčinách. Často ji lze najít i pod listnáči, většinou od pahorkatin výše.

Plodnice jsou hruškovité až kulovité, na bázi zúžené a opatřené bílými vlákny mycelia, připomínajícími kořeny. Na vrcholu se vytváří otvor pro uvolňování výtrusů. Povrch je pokryt ostny vysokými až 1 mm, které mohou být světle okrové až tmavě hnědé; v dospělosti se lámou a tvoří charakteristické jizvy. Dužnina (gleba) je nejprve čistě bílá a pružná s příjemnou houbovou vůní, později žloutne, olivově hnědne a nakonec tmavne na práškovitou hmotu s vyzrálými výtrusy. Sterilní pletivo v bázi plodnice postupně tmavne z bílé na olivově či šedohnědou. Dokud je dužnina bílá, je pýchavka huňatá jedlá.

Pečárka lesomilná /Agaricus sylvicola/ je dnes doporučovaný český název, starší název „hajní“ se však stále často používá. Jedná se o houbu hojně se vyskytující od června do listopadu v jehličnatých i listnatých lesích, vzácně i mimo ně. Je známá nápadným žloutnutím plodnic při poranění, typickou anýzovou vůní a odsazenou hlízou na bázi třeně. Klobouk dosahuje průměru 50–120 mm, v mládí je vejčitý až polokulovitý, později sklenutý a nakonec téměř plochý. Povrch je hladký, lesklý, hedvábně vláknitý a bílý, se stářím a při poškození žloutnoucí. Lupeny jsou husté, široké 5–10 mm, nejprve krémové, později narůžovělé až tmavohnědé, u třeně volné. Třeň je válcovitý, často na bázi rozšířený, s hlízou, 60–120 mm vysoký, v mládí pevný a vláknitý, později dutý, s tenkým blanitým prstenem. Dužnina je bílá, v pokožce někdy žloutnoucí, vůně výrazně anýzová, chuť mírná. Výtrusný prach je hnědý. Dokud je mladá, je jedlá.

Ryzec dubový /Lactarius quietus/ je hojně rostoucí houba, která se vyskytuje od června do října, zejména ve světlých listnatých a smíšených lesích, často ve skupinách. Tvoří mykorhizu s duby. Klobouk je plochý až vmáčklý, bez středového hrbolu, červenohnědý až kožově hnědý, matný, někdy s tmavšími skvrnami nebo nevýrazným kruhováním. Okraj je v mládí podvinutý, u starších plodnic zvlněný nebo laločnatý, povrch klobouku je za sucha matný, za vlhka slizký. Lupeny jsou husté, okrové až skořicové, sbíhavé, později rezavě skvrnité a poprášené výtrusným prachem. Třeň je válcovitý, 30–100 × 5–20 mm, v mládí pevný, později houbovitě vycpaný, podobně zbarvený jako klobouk. Dužnina je bělavá až nahnědlá, tuhá, v mládí téměř bez vůně, později nepříjemně ploštičná. Ryzec roní bělavé mléko, které pomalu žloutne. Chuť je mírně nahořklá, tepelnou úpravou se ztrácí. Je to jedlá houba, avšak nižší kvality.

Holubinka páchnoucí /Russula subfoetens/ je hojný druh, který nacházíme od července do září v listnatých i jehličnatých lesích. Nevyhýbá se kyselým ani zásaditým půdám a často se objevuje pod buky, duby či břízami. Plodnice jsou středně velké, klobouk dorůstá obvykle 5–10 cm, nejprve je kulovitý, později zploštělý až vmáčklý. Okraj bývá nápadně rýhovaný a pokožka za vlhka slizká, zbarvená žlutohnědě až okrově.

Lupeny jsou zpočátku bílé, později máslově žluté, u starších jedinců často s rezavými skvrnami. Třeň je bělavý, ve stáří skvrnitý a uvnitř komůrkatě dutý. Dužnina má výrazný, nepříjemný zápach – bývá přirovnáván ke žluklému oleji, někdy až k bazénové chemii. Chuť je nejprve mírná, posléze výrazně palčivá, zvláště v lupenech.

Pro kuchyňské využití se druh nehodí, přesto je v terénu dobře rozpoznatelný právě díky kombinaci typického pachu a nápadně rýhovaného klobouku.

Holubinka hřebínkatá /Russula pectinatoides/ roste od května (za příznivých podmínek) do října, poměrně hojně v trávě a mechu, pod listnatými stromy jako dub, buk, habr či bříza, méně často pod jehličnany (smrk, jedle), a to i mimo les, například v parcích nebo městské zeleni.

Klobouk je široký 30–80 mm, v mládí polokulovitý, později vyklenutý, nakonec ploše rozprostřený a ve středu mělce prohloubený. Barva je žlutohnědá až šedohnědá, v dospělosti často hnědorezavě skvrnitá a od okraje bělavě vybledlá. Okraj je zprvu mírně podehnutý, hladký, později rýhovaný, zvlněný nebo i rozpraskaný. Pokožka je za sucha matná, někdy radiálně vrásčitá, za vlhka lepkavá a lesklá, sloupnutelná asi do poloviny poloměru klobouku.

Lupeny jsou středně husté až prořídlé, 4–7 mm vysoké, křehké, úzce připojené ke třeni, některé větvené, bělavé až smetanové, při poranění hnědnoucí nebo rezavějící, za sucha někdy od ostří hnědnoucí. Třeň je válcovitý až mírně kyjovitý, 30–60 × 10–20 mm, v mládí pevný a plný, brzy houbovitě vycpaný až komůrkovitý, nejprve hladký, později jemně podélně vrásčitý, bílý nebo nažloutlý, někdy na bázi červeně nebo rezavohnědě skvrnitý. Dužnina je nejprve tuhá, brzy křehká a houbovitá, bílá, při poranění nebo stářím okrovějící či reznoucí. Vůně je nakyslá, chuť obvykle nepříjemná, někdy u mladých plodnic slabě palčivá. Výtrusný prach je smetanový.

Holubinka olivová /Russula olivacea/ je poměrně velká a masitá houba, rostoucí od léta do podzimu v listnatých i jehličnatých lesích, často při okrajích nebo na vyhřátých místech, hojněji ve vyšších polohách. Již jsem se chystal na nepříjemný zážitek holubinky jízlivé, které je podobná, a jaké bylo milé překvapení, že tato holubinka chutnala oříškově sladce. Klobouk je široký 80–150 (200) mm, tlustě masitý, v mládí polokulovitý, později vyklenutý až ploše rozložený, nakonec ve středu mělce prohloubený. Barva je velmi proměnlivá – vínově červená, fialová, narůžovělá, hnědá, okrová nebo šedoolivová. Okraj je hladký, nerýhovaný, v dospělosti často zvlněný až laločnatý. Pokožka je matná až sametová, při okraji klobouku často soustředně zvlněná, sloupnutí je obtížné.

Lupeny jsou husté až později prořídlé, spíše tlusté, 8–15 mm vysoké, křehké, ke třeni připojené, jen vzácně s lupénky, některé větvené. Jsou nejprve bělavé, někdy s citrónově žlutým odstínem, v dospělosti žluté, s ostřím často narůžovělým nebo nafialovělým.

Třeň je válcovitý nebo mírně kyjovitý, 50–110 × 20–40 mm, někdy pod kloboukem trochu rozšířený. V mládí pevný a plný, později houbovitě vycpaný, jemně podélně vrásčitý, obvykle narůžovělý, načervenalý nebo nafialovělý, při poranění žloutnoucí, hnědnoucí nebo rezavějící.

Dužnina je nejprve velmi tvrdá, později křehká a houbovitá, bílá, pod pokožkou klobouku narůžovělá, při poranění a stářím žloutnoucí, hnědnoucí nebo rezavějící. Vůně je nevýrazná nebo slabě ovocná, chuť mírná.

Doufejme, že se po suchých dnech konečně dočkáme vydatnějších dešťů, které lesům přinesou vláhu a nám houbařům radost z bohatší úrody hub. Přeji Vám pevné zdraví a spoustu krásných chvil v lese.