Červnové nálezy
Zatímco květen byl nezvykle chladný a deštivý, o červnu se to říci tak úplně nedá. Slibně vypadající jaro se velmi rychle přehouplo do parného léta s tropickými teplotami. Především uprostřed měsíce byl docela problém najít nějakou houbu, zvláště ve vzrostlých zbytcích lesů, které se po těžbě dřeva ještě jakžtakž držely a bohužel velmi rychle vysychaly. Začátkem měsíce se ještě občas něco podařilo nalézt podél lesních cest, ovšem s přibývajícími týdny a teplotami se naděje na plný košík začaly rozplývat a nakonec zbyly na obchůzky s malou nadějí na nálezy hub jen potůčky, prameniště a mokřady, ale ani tam to nebylo slavné. Jinak tomu bylo po bouřkách a deštích v koncem měsíce, kdy se některé lokality začaly pomalu vzpamatovávat.
Při sečení trávy okolo domu mě v prvních červnových dnech zaujala špička obecná /Marasmius oreades/. Je to příjemně hořce po mandlích vonící jedlá a chutná houba. Kde roste, lze poznat podle tmavých pruhů trávy okolo, často v kruzích a v hojných počtech. Má žemlovou barvu a pružný třeň, který se nezlomí ani při ohýbání a při trošce snahy na něm jde udělat uzel. V jehličnatém lese bylo možno najít první muchomůrku šedivku /Amanita spissa/. Je to jedlá muchomůrka nevalné chuti s vůní zatuchle zemitou, asi jako po loňských bramborech uložených ve sklepě. Důležitým znakem je podobně jako u růžovek rýhovaný prsten a třeň bez obruby a bez pochvy. Asi většina houbařů se šedivce vyhýbá kvůli možné záměně s muchomůrkou tygrovanou. O nic ale rozhodně nepřicházejí, protože skutečně nejde o žádný gastronomický zážitek.
První letošní hřib (a zatím jediný), pár kovářů a klouzků sličných pod modříny, mi udělali radost v Borských lesích v blízkosti lesního potůčku. I lišky se po dešťových srážkách objevují v zeleném mechu. Klubající se hnědák Schweinitzův /Phaeolus schweinitzii/ na mě žlutozeleně zazářil u paty pařezu. Tato parazitická houba roste po celý rok, ale v mládí má nejvýraznější zbarvení, později je tmavohnědá se žlutozeleným okrajem, který za sucha šedne a dokáže pokračovat v růstu jako saprotrof na zbytku svého hostitele. Na nevábném substrátu mě potěšila křehutka výkalová /Psathyrella tenuicula/ se svými maličkými kloboučky. V prameništi pod olšemi, kde čvachtala voda pod nohama, na mě z kousku tlejícího dřeva vykoukla a zamrkala svými dlouhými brvami malá červená mistička – kosmatka /Scutelinia/, která mě zaujala svojí velikostí cca deset milimetrů. Kosmatky jsou rozlišitelné pouze mikroskopicky a obtížně, ale za to jsou velice krásné a člověk by ani nevěřil, že je to houba.
Čeká nás čas dovolených a prázdnin, a tak je prožijte hlavně v klidu a pohodě, ať si skutečně odpočinete. Přeji Vám plný koš zdraví a také nějakých těch dobrých jedlých hub, ať už budete kdekoli, a hezké dny.